Game Of Thrones : 2. sezona
31. března 2012 v 12:17
|
Filmový koutek
Již zítra pronikne na světlo světa druhá série úspěšného seriálu Game of Thrones. Nemůžu se dočkat až na něj kouknu, protože jsem opravdu zvědavá, jak si tvůrci poradili s dějem druhé knihy, kterou jsem loni zhltla jedním dechem. Hlavně se těším na svého oblíbence Johna Sněha a Aryu a vůbec mi nevadí, že vlastně vím, jak se ten příběh bude ubírat, že vím dopředu, kdo umře a kdo koho zradí. Doufám, že to bude zpracováno se stejným nadšením jako první série.
A zde menší ukázka s hudebním doprovodem od Florence + The Machine
UNKLE
28. března 2012 v 17:07
|
Hudbička
Za britským projektem UNKLE stojí James Lavelle a Richard File už od roku 1994. Jejich první debutové album Psyence Fiction mělo hned obrovský ohlas nejen u posluchačů, ale i u kritiků. Na tomto albu s nimi spolupracovalo mnoho známých interpretů jako třeba Thom Yorke z Radiohead a že jeho hlas vás praští hned do uší. :o) A právě skladba Rabbit in your headlight byla vidět i na MTV. Za zmínku stojí i album War Stories a jejich poslední album Where Did The Night Fall, které jsem si poslechla včera a pořád mi hraje v hlavě.
A ještě jedna zajímavost. James Lavelle přijede v květnu do Prahy, kde se představí s projektem UNKLE Sounds v MeetFactory.
Rabbit in your headlight - že ho tam poznáváte ;o) (myslím ten zpěv samozřejmě :-D )
Burn My Shadow- působivý klip i skladba
Hyper Worm Tamer - remix od UNKLE skladby Worm Tamer od australské garage rockové kapely Grinderman, který mě absolutně dostal a nemůžu ho dostat z hlavy
The Notwist
18. března 2012 v 10:39
|
Hudbička
The Notwist je už relativně dlouhodobě působící německá indie rocková kapela. Vznikli někdy kolem roku 89 a za tu dobu prošli docela hodně žánry. Mají za sebou hodně vydaných alb, z nichž jsem měla možnost si poslechnout tři. Neon Golden, The Devil, You + Me a Shrink. Všechny tyhle tři alba stojí za poslechnutí. Jejich tvorba na mě působí docela uklidňujícím dojmem a rozhodně se při nich dobře relaxuje a usíná. :-D Tak doufám, že zaujmou třeba i někoho jinýho než mě. :o)
Chřipka
12. března 2012 v 18:16
Tak se opět hlásím po menší pauzičce, kdy mě položila na lopatky menší chřipka a pak prostě nebyla vůbec žádná energie na vymýšlení nějakých článků. Už jsem úplně po letech zapomněla, jaké to je si vytrpět chřipku. Připomněla jsem si, že teploty mi skutečně nedělají dobře a vypadala jsem jako pravé strašidlo. Když jsem přišla den po horečkách do školy, tak se mě všichni lekli. To je taky příhodně vymyšlené, že když jste u nás na škole nemocní, tak přesto musíte se táhnout do školy, protože prostě bez stoprocentní docházky ani ránu.
Momentálně se nacházím asi v profesní krizi. Mám před sebou půl rok interních oborů, kterých opravdu nejsem velkým fanouškem. Spíš mě to otravuje a unavuje. Docela by mě zajímalo, kam se ztratilo všechno to moje nadšení pro školu a pro medicínu vůbec. Když jsem v prváku nastupovala, tak jsem ho byla plná. Teď ho nemám ani co by se za nehet vešlo. Za ta leta se prostě nějak nepozorovaně vytratilo. Já se teď jen můžu uklidňovat, že tohle je jen přechodná záležitost způsobená internou a že do konce studia mě už nic dobrého nečeká. Ale kdo ví, kde je pravda.
Cartonnage v Akropoli
25. února 2012 v 23:46
|
Hudbička
Poslední z mé únorové série koncertů. Na Cartonnage jsem vyrazila sama. Pro příště mi ale připomeňte, že můžu klidně dorazit i skoro hodinu po té době, co je udaná na lístku. :-D V domnění, abych o něco nepřišla, jsem dorazila přesně a pak jsem vystávala důlek před podiem. Přesně v tomhle případě je jediné úskalí, když člověk někam vyrazí sám. :o)
Každopádně Cartonnage byli také úplně parádní zážitek. Dokonce mi u některých písniček přecházel mráz, ale kdo ví, jestli to nebylo tím přístrojem na basy, u kterého jsem stála. Dvojčecí bubenické duo mě velmi mile překvapilo. Nikdy jsem netušila, že jde takhle sladit dvě bicí. Takže jsem na ně koukala skoro s otevřenou pusou. :o) Cartonnage si na podium přizvali hosty - Republic of two a A Banquet. Od první zmiňované kapely zahráli zremixovanou písničku Move, která se mi zahryzla do vědomí. Takže když jsem přišla domů, musela jsem si ji hned pustit. Je paráda, když jde člověk na koncert a vrátí se s dalším úlovkem. :o)
Supr koncert :o)
A tady je můj dnešní nový úlovek
Jazzanova v Akropoli
24. února 2012 v 14:38
|
Hudbička
Včera do Prahy přijel černý autobus, který s sebou přivezl velice důležitý náklad. Vystoupili z něho lidi, co umí udělat fakt pořádnou hudbu. Klucí z Německa včera naplnili Akropoli od sklepa až po půdu obrovskou energií. Vážně to byl neuvěřitelný zážitek. Možná ještě o něco předčil moje očekávání, které jsem do nich vkládala od poslechu na loňském "Sázaváči". Moc často se mi nestává, že by mi dobrá nálada z nějakého prožitku vydržela až do druhého dne. Ale Jazzanově se to rozhodně povedlo.
Chtěla jsem si je vyfotit, ale když jsem viděla všude stát fotografy s profesionálními zdrcadlovkami, tak jsem si řekla, že ten svůj kompakt radši ani nebudu vytahovat. :o) Takže sice žádnou památku na ně nemám, ale rozhodně ten zážitek ve mě ještě nějakou dobu zůstane. :o) Teď už mi nezbývá nic jiného než čekat na jejich nové cd, z kterého nedávno vyšel na světlo světa singl I human. Musím říct, že rozhodně tenhle nový jejich počin dokázal rozhýbat vyprodanou Akropoli jedna báseň. Jedinou chybičku, kterou bych na včerejším představení viděla, byla ta, že hráli relativně krátce. :o)
A zítra Cartonnage ...
Když se sundají růžové brýle
20. února 2012 v 19:42
Když je člověk zamilovaný, tak všechno mu přijde krásné a dokonalé. Prostě se to všechno tak nějak schová za tu neprůhlednou růžovou stěnu a možná kdyby se něco nezdálo, tak se to tam pro jistotu šoupne taky. Nedej bože, když ten člověk ještě je mladý a má tyhle brýle nasazené poprvé. To pak nekouká napravo, nalevo a jen ujíždí na téhle růžové vlně. Nemám nic proti růžovým brýlím, protože způsobují, že hned šedivý svět okolo nás prokoukne a září všema barvama. Jo, je to hezký. Horší, ale potom je, když ty brýle z toho nosu spadnou a rozbijou se.
U mě efekt růžových brýlí způsobil, že jsem začala zanedbávat kamarády doma a stále vyjížděla do růžové Prahy. Nijak mi to tenkrát ani moc nevadilo. A samozřejmě to nabralo přirozený vývoj, jak jinak. Jenže .... Člověk udělá prostě v životě tolik blbostí a měl by se z nich poučit. No snad příště už se mi tohle nestane. Jenže to, co už se jednou stalo, nejde pak jen tak vzít zpátky. Nejen kvůli tomu, že všechno se tak nějak přirozeně vyvíjí stále dopředu. A když se s někým po leta nestýkáte, tak i když jste před tím byli velcí přátelé, tak už potom stejně zbydou jen vzpomínky, ale to kouzlo je pryč.
Největší změny u člověk přicházejí s takovými dvěma mylníky. Přechod ze střední školy na vysokou a pak když začnou pracovat. Možná pak ještě, když se ožení a pořídí si děti, ale s tím zatím nemám zkušenosti, abych to nějak mohla vypozorovat, jak na sobě, tak jiných. Když se podle mě stále stýkate při takovýhlech změnách, může se ještě ten přátelský vztah podle mě uzpůsobit, ale když v těch situacích nejste s tím člověkem, tak pak je jasné, že se octne najednou každý jinde.
To jsem se zase dostala úplně někam jinam než jsem měla namířeno, ale čert to vem. ;o)
Warrior (2011)
19. února 2012 v 17:08
|
Filmový koutek
Dopředu musím říct, že jsem nikdy neulítavala na filmech typu Rocky apod., ale tenhle film mě naprosto dostal. Dokonce mě bavily i scény se záběry MMA a to už je, co říct.. :o)
Dva bratři, jeden zápas, 5 miliónů dolarů. Jeden bojuje za rodinu a za to, aby nemuseli prodávat dům. Druhý bojuje za rodinu svého přítele z války, který ve válce padl a tak se snaží zajistit jeho rodinu. Jde sice o film, kde je spousta násilného sportu, ale v pozadí se odehrává silný příběh obou bratrů, kteří se dlouho neviděli a jsou mezi nimi nedořešené spory. Jak se příběh pomalu rozmotává, tak nám taky pomalu prozrazuje osudy obou bratrů. Kdo vyhraje ?
Moje hodnocení : 9,5/10
Ken Kesey - Skřínka s démonem
17. února 2012 v 10:19
|
Počteníčko
Když se řekne Ken Kesey, tak si každý určitě představí autora knihy Vyhoďme ho z kola ven, kterou úspěšně zpracoval do filmové podoby M. Forman pod jménem Přelet nad kukaččím hnízdem. Skřínku s démonem jsem dostala už před lety, ale dostala jsem se k ní až teď.
Knížka obsahuje různé kapitoly, které na sebe ani moc nenavazují. Každá kapitola je psaná jinak. Autor o sobě buď mluví v ich - formě, ve třetí osobě nebo se na svět dívá očima svého syna a nebo vypráví slovy své babičky. Některé kapitoly jsou zpracované i formou rozhovoru. Mluví o sobě jako o farmáři, spisovateli, který se vydal hledat tajemství do Egypta a nebo třeba jako novináři, který se účastnil maratonu v Pekingu. Období, ve kterém se knížka pohybuje se nachází na pomezí bítníků a hippies. Přesto že už v tomhle období Kesey moc neexperimentoval s halucinogeny, tak se zde objevuje hodně drog a alkoholu. Je tu i část, ve které vypráví o svých potížích, kdy měl přepsat Vyhoďme ho z kola ven do scénáře.
Asi dvě kapitoly z celé knihy na mě zapůsobily nejvíc. Muž s převodovkou za hranicemi a Běh proti velké zdi.
Muž s převodovkou za hranicemi vypráví o postarším Američanovi, který se ještě se svou manželkou vydá na výlet do Mexika. Cestou mu odejde převodovka a on se musí potýkat s jinou kulturou a jinými zvyklostmi. Tenhle výlet měl možná znovu stmelit jejich manželství. Pak najednou střih a Kesey nás zavádí do vlasního příběhu, kdy s bratrem a otcem se sami vydali na poslední otcův výlet do Mexika.
Běh proti velké zdi. Tady se střídají různé pohledy na jeden příběh. Příběh, kdy se v Pekingu koná slavný maraton, který měl předvést, že Čína má i navíc. Jak ale je ale vidět, tak celý maraton je jedno velké pozlátko. Najdou se zde hodně rozličné postavy. Jednotlivé pohledy účastníků jsou odděleny citáty od Lao-c´, čínského dějepisce. Verše, které mě asi nejvíc zaujaly zněly takhle :
Když nejlepší žák slyší
o cestě,
neúnavně se po ní vydá.
Když průměrný žák slyší
o cestě,
přemýšlí o ní chvíli a pak jí pustí z hlavy.
Když nejhorší žák slyší
o cestě,
začne se hlasitě smát.
Kdyby se nesmál,
nemohla by se zváti cestou.
Blázniví Arabové
11. února 2012 v 14:43
|
Zajímavosti
Občas mi zůstává rozum stát nad tím, jak někdo lehkovážně může hazardovat se svým životem. Tihle Arabové jsou toho zářným příkladem. Rozhodně mi nepřijde moc rozumné, při rychlé jízdě na dvou kolech sundat ty zbývající dvě kola a machrovat jací jsou to borci. Nebo dělat smyky na silnici, kde vedle je chodník plný lidí. Na záběrech z auta to vypadá šíleně děsivě, když to auto je celé nahlé na jednu stranu. Asi nemají do čeho píchnout, když dělají takovéhle šílenosti. Ale co je k tomu vede ? To by mě skutečně zajímalo. :o)
Zde hledá