Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Prosinec 2011

Rok se s rokem sešel

30. prosince 2011 v 15:08 Ze života mého
Rok se s rokem sešel a zítra budeme stát na prahu roku 2012. Kdybych měla nějak ohodnotit tento rok, tak ani nevím, jestli by se na pomyslné stupnici klaněl k pozitivnímu nebo k negativnímu ohodnocení.

Za tento rok jsem se stihla dvakrát přestěhovat v rámci Prahy. Což rozhodně nikomu nedoporučuju. Jednou za rok to prý stačí a stejně jsou s tím jenom zbytečné nervy a poztrácí se Vám boty a zmizí různé jiné věci. Zažila jsem docela pěkné chvíle, i když momentálně se mi jaksi žádné nevybavujou vzhledem k tomu, že konec roku se jaksi halí v šedošedivém hávu.

Co bych si přála v roce 2012 ? Aby se ten avizovaný konec světa nekonal, páč bych se chtěla v roce 2013 konečně stát tou doktorkou, když mě to stálo tolik nervů a stresů. Aby se situace doma zlepšila a nepřidělávala mi další starosti, které mě jen trápí a dělají mi hlavu velkou jako medicinbal. Přála bych si hlavně ten klid a pohodu, co jsem Vám přála na Vánoce, protože jak tak na sobě pozoruju, to je asi to nejdůležitější. Samozřejmě, že v tom je obsažená zdravá rodina a blízcí, žádné trable a strasti v osobním životě a spousta pravých přátel a lásky.

Takže Vám přeju pohodový a klidný vstup do roku 2012 a ať v tomhle duchu pokračuje celý rok.


A protože je venku tak pošmourno, tak přidávám fotku barevných kytek, co jsem nafotila v létě u nás. Snad dokážou prosvětlit den.

Belleruche

30. prosince 2011 v 10:12 Hudbička

Pod názvem Belleruche se ukrývají zpěvačka Kathrin DeBoer, kytarista Ricky Fabulous a DJ Modest, kteří pocházejí z Londýna. Jejich tvorbu ovlivnili staré bluesové nahrávky, punkové bubenice a 60. léta. Sami jejich styl nazývají jako "Turntable Soul Music", což se svojí znalostí angličtiny nevím, jak bych přeložila do češtiny. :o)

V roce 2007 vyšlo jejich debutové album Turntable Soul Music, které vzniklo na cestách po jejich koncertním turné po Británii. Za poslech ještě stojí album 270 Stories, ze které pochází moje nejoblíbenější skladba Clockwatching.

Nedávno hráli v Akropoli a mohli jsme je vidět i v létě na Sázava festu, kde jsem jim přišla na chuť. Zpěvačka sice není moc dělaná na nějaké masovejší akce ( zdálo se mi, že neumí moc komunikovat s publikem, ale třeba jen něměla svůj den ), ale i tak to byl velice dobrý poslech.







Sladký život ( La Dolce Vita, 1960)

27. prosince 2011 v 22:18 Filmový koutek

Italský film Sladký život režiséra Federica Felliniho je jedním z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce posledních let. Není sevřeným filmovým dramatem, ale v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal sladký život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Dva lidé by mu mohli pomoci v jeho současné duševní krizi: filozofující spisovatel Steiner a mladičká dívenka Paola. První však končí těžko pochopitelnou sebevraždou a Paolin hlas, volající Marcella k lepšímu životu, je příliš slabý a zaniká ve všeobecné vřavě. Pro Marcella již není cesty zpátky. Film byl vyznamenán Velkou cenou na MFF v Cannes 1960 a mnoha dalšími mezinárodními cenami a uznáními. Na XIII. FFP 1962 získal jednu ze tří hlavních cen.

Tímto dílem vtrhla do historie moderního filmu revoluce, nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, nepřístupného všem. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. Fellini provedl otevřený průřez italskou společností bez ohledu na všechna dosavadní tabu ve sféře morální, náboženské a erotické. Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil Marcello Mastroianni, je moderním Candidem procházejícím mravně rozpadlým světem a zároveň sám prožívá svůj soukromý a profesní debakl, neschopen provést zásadní krok pro svou záchranu. Film je strhující výpovědí v kaleidoskopu mistrně natočených scén, které nahlíženy v jejich reálnosti i metaforičnosti patří dnes už do klasiky moderní kinematografie: jmenujme aspoň Marcellovo noční extempore ve fontáně di Trevi s americkou sexbombou Sylvií (v podání živelné superženy Anity Ekberg) nebo luxusní party dekadentní římské aristokracie a vedle ní večírek snobských intelektuálů a pseudoumělců či závěrečné orgie znuděných bohatců ve Fregene. Ve všech Fellini jako bystrý, citlivý pozorovatel, aniž by ulpěl na vnějškové atraktivitě, pronikal k zastírané podstatě úpadku jedince i společnosti na sklonku 50. let. Tímto filmem zakrojil hluboko ostří svého tvůrčího vhledu do zkonvenčnělého umění a dodnes upoutává jako svrchovaně otevřený dialog talentovaného tvůrce se svou dobou. (oficiální text distributora)

Jelikož bych sama popisek filmu nemohla napsat lépe, přidala jsem k článku oficiální text, který s filmem souvísí. Jak už se zde píše, film se odehrává v prostředí italské smetánky, která neví, co roupama dělat, když se to řekne hezky po česku. Marcello se v tomto prostředí pohybuje jako ryba ve vodě a vyhovuje mu, že může být součástí této společnosti.

Jaký příběh na mě zapůsobil nejvíce z celého filmu ? Asi to bude ta část, kdy Marcello jede s Emmou dělat reportáž o Madonně, která se zjevila dětem. Madonna prý měla pomoci několika lidem k úzdravě a media se toho zhostila ve velkém s obřím "spektáklem" okolo. Nejsilnější byla pro mě scéna, kdy začne pršet, čímž se představení přeruší. Děti řeknou, že lidé zde mají postavit kostel, jinak se Madonna už nikdy nezjeví a dav, který zde sám čekal na zázrak se vrhne na úzký mladý stromek, u kterého se poprvé Madonna zjevila, a začne z něj násilím škubat větvičky a větve v naději, že kus toho zázraku si s sebou odnese v utržené větvičce.

Všude okolo lidí, se kterými se Marcello stýká, se rojí houf reportérů s foťáky, kteří jsou velice agresivní v tom, aby získali ten nejlepší snímek. Myslím si, že tenhle bulvární přístup se opravdu nezměnil. Opravdu nechápu, kdo může dobrovolně snášet tyto reportéry. Musí to být přece hodně silný psychický nápor, když vlastně člověk nemá své soukromí, jakmile se stane veřejnou osobou. Troufám si tvrdit, že to může vést až k paranoie. Na druhou stranu existují i lidé, kteří se tím, že se o nich v bulváru mluví, živí. Ale nad tím mi opravdu pak už zůstává rozum stát.

Moje hodnocení : Nejdřív jsem myslela, že film ani nedokoukám, když jsem zjistila, že má 162 minut. Ale přesto jsem se jím docela dobře prokoukala až na konec. Jsem ráda, že jsem film neodsoudila dle délky už na začátku. Když se člověk do filmu pohrouží trochu víc, tak mu i přijde na chuť.
Proto dávám 8,5/10 ( za tu délku filmu jsem musela přece jen nějaké body strnout)

Richard Gordon - Doktor v domě

27. prosince 2011 v 13:33 Počteníčko


Na tuhle knížku jsem narazila v antikvaritátu a velice se mi zalíbila, jelikož je plná vtipných povídek, u kterých jsem se často zasmála. Proto bych ji doporučila všem, kteří se rádi zasmějí a nebo jen mají rádi příběhy z lékařského prostředí.

Mladý Richard Gordon, syn obvodního lékaře v Británii, se dostane na studia medicíny u Sv. Swithina, což je jedna z fakultních nemocnic v Londýně. Jak se tak protlouká studiem a různými obory, zažívá on nebo jeho kamarádi ze studií spousty vtipných historek.

Jsme předurčeni ?

25. prosince 2011 v 21:27 Ze života mého
Zajímalo by mě, jestli jsme nějak předurčení, co se našeho života a celkově naší osoby týče. Budeme opakovat ty samé chyby jako naši rodiče ? Historie se opakuje. Platí to i v osobním životě ? Jsme nějakým způsobem zacyklení ?

Co se týká osoby. Sama na sobě pozoruji občas stejné vzory chování, které má moje máma. A přitom jsou to zrovna ty věci, které zrovna na mamce neobdivuju. Vím to, ale nějak to nedokážu přímo kontrolovat. Vždycky mi to dojde, až když je po všem. Pak se chytám za nos. Je toto o tom, že jsem to prostě přebrala tím, jak jsem s rodiči vyrůstala? Byla bych jiná, kdybych vyrůstala s někým jiným ? Nebo se toto dědí ? Na tuhle otázku bych asi měla sama znát odpověď, ale ještě jsem se po ní nikdy moc nepídila. Ono se řekne - poučte se z chyb svých i ostatních - ale u mě tohle moc nefunguje. Jsem hodně impulzivní a dochází mi vše až po tom impulsu. Snažím se, ale jde mi to jen u bezvýznamných věcí. Možná se to změní ještě s přibývajícími léty. Otázkou je, kam se to bude celé vyvíjet.

Někdo říká, že jedinec si sám ovlivňuje svůj život. Jiný věří v osud. Sama ani nevím, v co zrovna věřím já. Asi to bude něco mezitím. Protože někdy se mi dějou věci, o kterých opravdu nevím, jak bych je měla sama ovlivnit, když na to opravdu nemám prostředky. Takže asi nějak předurčeni jsme, ale můžeme to trochu změnit vlastními činy. Asi to může vypadat jako v nějaké hře. Kde si můžeme vybrat z určitých možností a dle naší volby se pak příběh ubírá trochu jinak. Ale mají pak ty příběhy stejný konec, ke kterému se dobereme různými způsoby ? Nebo je těch konců víc ?

Je to trochu na přeskáčku, ale tohle mě teď napadlo a potřebovala jsem to rychle napsat. Tak se omlouvám za rozlítanost. ;o) Přeju pěkný večer

Hlavně pohodu !

24. prosince 2011 v 9:21 Ze života mého
Tak už je tu Štědrý den ! Ráda bych Vám všem mým čtenářům popřála krásné strávení letošních svátků. Aby jste je prožili v poklidu a pohodě bez žádných dramat. ;o) A ať nový rok je ještě lepší než ten, co teď byl.


Nevinnost (2011)

23. prosince 2011 v 15:05 Filmový koutek

Další film Jana Hřebejka nám na začátku ukazuje idylickou rodinku. Tomáš, věrný manžel, rehabilitační lékař na dětském oddělení, který slaví se svou prací velké úspěchy. Je také dobrý a fajnový táta od 15-ti leté dcery. Jedna z jeho pacientek se do něj bláznivě zamiluje a když její matka objeví deníček s rozporuplnou poezií, tak se rozhodne podat trestní oznámení na Tomáše ze zneužití její dcery. Najednou se tedy Tomáš dostává do vězení. Docela rychlý propad pro jedno obvinění, kde se nevinna prokazuje opravdu těžko. Je na tom "šprochu" něco pravdy či ne ?

Velice zajímavý snímek s ještě zajímavějším vyústěním, které jsem na jednu stranu čekala, ale v konečném důsledku mě přesto překvapilo. K filmu také patří zajímavý soundtrack, který vznikl z pod pera Vladivojny La Chia a určitě se k němu vrátím jako k zajímavému materiálu na poslechnutí.

Moje hodnocení : 9/10




První trailer na Hobita

21. prosince 2011 v 13:10 Filmový koutek
14. prosince 2012 by měl jít do kin nový snímek Petera Jacksona Hobit dle stejnojmenné knížky Hobit aneb cesta tam a zase zpátky od J. R. R. Tolkiena. Zde příkládám odkaz na trailer, jak by měl snímek vypadat. Hobit byl první knížka, co jsem od Tolkiena četla a moc se mi líbil, protože byl takový hodně pohádkový a já pohádky mám moc ráda. Už se nemůžu dočkat konce příštího roku až na něj pudu do kina. Jestli bude tak perfektně zpracovaný jako byla trilogie Pána Prstenů, tak se máme na co těšit.

Trailer : Hobit : An Unexpected Journey


Ach ta zapomnětlivost !

19. prosince 2011 v 13:34 Ze života mého
Poslední dobou se mi často stává, že zapomenu někde něco důležitého. Například dnes jsem si šla pro reklamované boty a cestou z obchodu jsem tašku s botama zapomněla u jednoho stánku, kde jsem něco kupovala. Vzpomněla jsem si na ně naštěstí už na zastávce tramvaje. Jinak nevím, jestli bych se jich dohledala.
Další příhoda, ze které jsem byla solidně vykolejená se mi stala, když jsem přijela domů z tělocviku a nemohla jsem najít klíčky od baráku. Samozřejmě zůstaly viset za zámek u skřínky. Takže jsem musela jet zase hodinu zpátky na Gercenovu. To je tak, když je něco jinak než normálně vždycky dělám, tak pak zapomínám.

Pak se opravdu nedivím, že na sobě pozoruju lehhý závan obsedantně - kompulsivní choroby. Kdy obsese je taková vtíravá myšlenka například, že člověk si myslí, že zapomněl zavřít dveře, tak se pak vrací, aby zkontroloval či ty dveře skutečně zavřel. Toto je prý normální pokud se nevracíte více než třikrát. ;o) Obsese pak způsobuje úzkost. Kompulze je už činnost, která zmírňuje nepřijemný pocit navozený obsesí. Jsou to většinou určité rituály, které vlastně dokud nejsou vykonány, tak nepřijemné pocity pokračují. Projevují se nadměrným mytím, opakovaným kontrolováním, shromažďováním věcí atd.
Například já mám svůj rituál, když odcházím z bytu. Musím vše zkotrolovat, jestli je vypnuté, zhasnuté, vyndané ze zástrčky a pak ještě kontroluju dveře, jestli jsem je skutečně zavřela. Když třeba přitom s někým mluvím a nebo mě něco vyruší, tak se pak bojím, že jsem na něco zapomněla.
No koukám, že jsem skončila úplně někde jinde než jsem začala. Ale co ! ;o)

A aby článek nebyl jen o mém tlachání, tak přidám skladbu Čas od Oceánů. Pořádná klasika ;o)


Doc. MUDr. Jaroslav Skála

18. prosince 2011 v 12:49 Zajímavosti

Doc. Skála je důležitá osobnost v historii protialkoholní léčby u nás.

Narodil se 25. května 1916 v Plzni. Vystudoval lékařskou fakultu a zároveň Institut tělesné výchovy a sportu. Po studiích nastoupil na psychiatrickou kliniku, kde se začal zabývat protialkoholní léčbou, jelikož u nás nebyla zavedena léčba pro alkoholiky, kteří ještě netrpí alkoholovou demencí a nebo jinými pozdními negativními účinky alkoholu. O toto se také zasloužila konference v Bruselu, které se účastnil a kde získal kontakt na Anonymní Alkoholiky z USA. Na toto konto založil KLUS - Klub Lidí Usilující o Střízlivost.

V roce 1948 otevřel protialkoholní léčebnu u kostela Sv. Apolináře. A jako první na světě zavedl záchytnou stanici v roce 1951. Záchytky se tak osvědčili, že se začaly otevírat další nejen u nás, ale i po celém světě. Jeho léčebný plán stál na tvrdé dřině pro léčící se pacienty. Začal se užívat Emetin, což je lék, který po požití alkoholu vám vyvolá zvracení. Tím se měl navodit podmíněný reflex. Denně museli pacienti například uběhnout 5 km. Učil je, že sportem si lze navodit dobrou náladu a pocity, ke kterým nepotřebují drogy. Pacienti se starali o osoby na záchytné stanici, aby si uvědomili, jak vypadali, když byli ve stejném stavu a jak se asi museli cítit ti druzí, co se o ně tenkrát starali. Doc. Skála stál za tvrdou doživotní abstinencí a sám byl zatvrzelým abstinentem. Nebyl to jenom alkoholog, ale i psychoterapeut, který pomáhal svým pacientům se vrátit do svého života tak, aby zase nesklouzli zpátky.

Doc. Jaroslav Skála zemřel v 91 letech 25. listopadu 2007.

Přidávám dokument o něm a o jeho životní spolupracovnici a ke konci života i družky Arnoštky Maťové, kteří oba zasvětili svůj život práci. A myslím, že rozhodně stojí za shlédnutí.

Paměť 20. století - Nebylo to marný