Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Sladký život ( La Dolce Vita, 1960)

27. prosince 2011 v 22:18 |  Filmový koutek

Italský film Sladký život režiséra Federica Felliniho je jedním z nejvýznamnějších děl světové filmové produkce posledních let. Není sevřeným filmovým dramatem, ale v podstatě řadou volně spojených příběhů a epizod, s nezvyklou otevřeností popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Jeho ústřední postavou je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal sladký život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Dva lidé by mu mohli pomoci v jeho současné duševní krizi: filozofující spisovatel Steiner a mladičká dívenka Paola. První však končí těžko pochopitelnou sebevraždou a Paolin hlas, volající Marcella k lepšímu životu, je příliš slabý a zaniká ve všeobecné vřavě. Pro Marcella již není cesty zpátky. Film byl vyznamenán Velkou cenou na MFF v Cannes 1960 a mnoha dalšími mezinárodními cenami a uznáními. Na XIII. FFP 1962 získal jednu ze tří hlavních cen.

Tímto dílem vtrhla do historie moderního filmu revoluce, nejen v Itálii, kde Sladký život vyvolal nevídaný skandál, především prudkou reakcí katolické církve, která mu udělila verdikt zapovězeného filmu, nepřístupného všem. Vzápětí však byl oceněn na canneském festivalu Zlatou palmou a stal se kasovně nejúspěšnějším Felliniho snímkem. Fellini provedl otevřený průřez italskou společností bez ohledu na všechna dosavadní tabu ve sféře morální, náboženské a erotické. Hlavní hrdina, bulvární novinář Marcello Rubini, kterého ztělesnil Marcello Mastroianni, je moderním Candidem procházejícím mravně rozpadlým světem a zároveň sám prožívá svůj soukromý a profesní debakl, neschopen provést zásadní krok pro svou záchranu. Film je strhující výpovědí v kaleidoskopu mistrně natočených scén, které nahlíženy v jejich reálnosti i metaforičnosti patří dnes už do klasiky moderní kinematografie: jmenujme aspoň Marcellovo noční extempore ve fontáně di Trevi s americkou sexbombou Sylvií (v podání živelné superženy Anity Ekberg) nebo luxusní party dekadentní římské aristokracie a vedle ní večírek snobských intelektuálů a pseudoumělců či závěrečné orgie znuděných bohatců ve Fregene. Ve všech Fellini jako bystrý, citlivý pozorovatel, aniž by ulpěl na vnějškové atraktivitě, pronikal k zastírané podstatě úpadku jedince i společnosti na sklonku 50. let. Tímto filmem zakrojil hluboko ostří svého tvůrčího vhledu do zkonvenčnělého umění a dodnes upoutává jako svrchovaně otevřený dialog talentovaného tvůrce se svou dobou. (oficiální text distributora)

Jelikož bych sama popisek filmu nemohla napsat lépe, přidala jsem k článku oficiální text, který s filmem souvísí. Jak už se zde píše, film se odehrává v prostředí italské smetánky, která neví, co roupama dělat, když se to řekne hezky po česku. Marcello se v tomto prostředí pohybuje jako ryba ve vodě a vyhovuje mu, že může být součástí této společnosti.

Jaký příběh na mě zapůsobil nejvíce z celého filmu ? Asi to bude ta část, kdy Marcello jede s Emmou dělat reportáž o Madonně, která se zjevila dětem. Madonna prý měla pomoci několika lidem k úzdravě a media se toho zhostila ve velkém s obřím "spektáklem" okolo. Nejsilnější byla pro mě scéna, kdy začne pršet, čímž se představení přeruší. Děti řeknou, že lidé zde mají postavit kostel, jinak se Madonna už nikdy nezjeví a dav, který zde sám čekal na zázrak se vrhne na úzký mladý stromek, u kterého se poprvé Madonna zjevila, a začne z něj násilím škubat větvičky a větve v naději, že kus toho zázraku si s sebou odnese v utržené větvičce.

Všude okolo lidí, se kterými se Marcello stýká, se rojí houf reportérů s foťáky, kteří jsou velice agresivní v tom, aby získali ten nejlepší snímek. Myslím si, že tenhle bulvární přístup se opravdu nezměnil. Opravdu nechápu, kdo může dobrovolně snášet tyto reportéry. Musí to být přece hodně silný psychický nápor, když vlastně člověk nemá své soukromí, jakmile se stane veřejnou osobou. Troufám si tvrdit, že to může vést až k paranoie. Na druhou stranu existují i lidé, kteří se tím, že se o nich v bulváru mluví, živí. Ale nad tím mi opravdu pak už zůstává rozum stát.

Moje hodnocení : Nejdřív jsem myslela, že film ani nedokoukám, když jsem zjistila, že má 162 minut. Ale přesto jsem se jím docela dobře prokoukala až na konec. Jsem ráda, že jsem film neodsoudila dle délky už na začátku. Když se člověk do filmu pohrouží trochu víc, tak mu i přijde na chuť.
Proto dávám 8,5/10 ( za tu délku filmu jsem musela přece jen nějaké body strnout)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Tril Tril | 28. prosince 2011 v 23:46 | Reagovat

já miluju italské věci, hehe
a ten plakát je skvělý.
eh... ale nezjevila se jim ta zpěvačka, že ne? zjevila se Madonna nebo madona?? k ďasu už mluvim jak Numeromis. Myslím, že se na to budu muset kouknout.

2 Zuzka Zuzka | Web | 29. prosince 2011 v 11:34 | Reagovat

No jasně, že ne ta zpěvačka. Já tím velkým písmenem chtěla nastínit, že to bylo jako důležité zjevení a myslím, že v aj titulkách to psali s dvěma n :o) Tak kde je potom pravda ? ..:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama