Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Únor 2012

Cartonnage v Akropoli

25. února 2012 v 23:46 Koncerty
Poslední z mé únorové série koncertů. Na Cartonnage jsem vyrazila sama. Pro příště mi ale připomeňte, že můžu klidně dorazit i skoro hodinu po té době, co je udaná na lístku. :-D V domnění, abych o něco nepřišla, jsem dorazila přesně a pak jsem vystávala důlek před podiem. Přesně v tomhle případě je jediné úskalí, když člověk někam vyrazí sám. :o)

Každopádně Cartonnage byli také úplně parádní zážitek. Dokonce mi u některých písniček přecházel mráz, ale kdo ví, jestli to nebylo tím přístrojem na basy, u kterého jsem stála. Dvojčecí bubenické duo mě velmi mile překvapilo. Nikdy jsem netušila, že jde takhle sladit dvě bicí. Takže jsem na ně koukala skoro s otevřenou pusou. :o) Cartonnage si na podium přizvali hosty - Republic of two a A Banquet. Od první zmiňované kapely zahráli zremixovanou písničku Move, která se mi zahryzla do vědomí. Takže když jsem přišla domů, musela jsem si ji hned pustit. Je paráda, když jde člověk na koncert a vrátí se s dalším úlovkem. :o)

Supr koncert :o)

A tady je můj dnešní nový úlovek


Jazzanova v Akropoli

24. února 2012 v 14:38 Koncerty
Včera do Prahy přijel černý autobus, který s sebou přivezl velice důležitý náklad. Vystoupili z něho lidi, co umí udělat fakt pořádnou hudbu. Klucí z Německa včera naplnili Akropoli od sklepa až po půdu obrovskou energií. Vážně to byl neuvěřitelný zážitek. Možná ještě o něco předčil moje očekávání, které jsem do nich vkládala od poslechu na loňském "Sázaváči". Moc často se mi nestává, že by mi dobrá nálada z nějakého prožitku vydržela až do druhého dne. Ale Jazzanově se to rozhodně povedlo.

Chtěla jsem si je vyfotit, ale když jsem viděla všude stát fotografy s profesionálními zdrcadlovkami, tak jsem si řekla, že ten svůj kompakt radši ani nebudu vytahovat. :o) Takže sice žádnou památku na ně nemám, ale rozhodně ten zážitek ve mě ještě nějakou dobu zůstane. :o) Teď už mi nezbývá nic jiného než čekat na jejich nové cd, z kterého nedávno vyšel na světlo světa singl I human. Musím říct, že rozhodně tenhle nový jejich počin dokázal rozhýbat vyprodanou Akropoli jedna báseň. Jedinou chybičku, kterou bych na včerejším představení viděla, byla ta, že hráli relativně krátce. :o)


A zítra Cartonnage ...

Když se sundají růžové brýle

20. února 2012 v 19:42
Když je člověk zamilovaný, tak všechno mu přijde krásné a dokonalé. Prostě se to všechno tak nějak schová za tu neprůhlednou růžovou stěnu a možná kdyby se něco nezdálo, tak se to tam pro jistotu šoupne taky. Nedej bože, když ten člověk ještě je mladý a má tyhle brýle nasazené poprvé. To pak nekouká napravo, nalevo a jen ujíždí na téhle růžové vlně. Nemám nic proti růžovým brýlím, protože způsobují, že hned šedivý svět okolo nás prokoukne a září všema barvama. Jo, je to hezký. Horší, ale potom je, když ty brýle z toho nosu spadnou a rozbijou se.

U mě efekt růžových brýlí způsobil, že jsem začala zanedbávat kamarády doma a stále vyjížděla do růžové Prahy. Nijak mi to tenkrát ani moc nevadilo. A samozřejmě to nabralo přirozený vývoj, jak jinak. Jenže .... Člověk udělá prostě v životě tolik blbostí a měl by se z nich poučit. No snad příště už se mi tohle nestane. Jenže to, co už se jednou stalo, nejde pak jen tak vzít zpátky. Nejen kvůli tomu, že všechno se tak nějak přirozeně vyvíjí stále dopředu. A když se s někým po leta nestýkáte, tak i když jste před tím byli velcí přátelé, tak už potom stejně zbydou jen vzpomínky, ale to kouzlo je pryč.

Největší změny u člověk přicházejí s takovými dvěma mylníky. Přechod ze střední školy na vysokou a pak když začnou pracovat. Možná pak ještě, když se ožení a pořídí si děti, ale s tím zatím nemám zkušenosti, abych to nějak mohla vypozorovat, jak na sobě, tak jiných. Když se podle mě stále stýkate při takovýhlech změnách, může se ještě ten přátelský vztah podle mě uzpůsobit, ale když v těch situacích nejste s tím člověkem, tak pak je jasné, že se octne najednou každý jinde.

To jsem se zase dostala úplně někam jinam než jsem měla namířeno, ale čert to vem. ;o)

Warrior (2011)

19. února 2012 v 17:08 Filmový koutek

Dopředu musím říct, že jsem nikdy neulítavala na filmech typu Rocky apod., ale tenhle film mě naprosto dostal. Dokonce mě bavily i scény se záběry MMA a to už je, co říct.. :o)

Dva bratři, jeden zápas, 5 miliónů dolarů. Jeden bojuje za rodinu a za to, aby nemuseli prodávat dům. Druhý bojuje za rodinu svého přítele z války, který ve válce padl a tak se snaží zajistit jeho rodinu. Jde sice o film, kde je spousta násilného sportu, ale v pozadí se odehrává silný příběh obou bratrů, kteří se dlouho neviděli a jsou mezi nimi nedořešené spory. Jak se příběh pomalu rozmotává, tak nám taky pomalu prozrazuje osudy obou bratrů. Kdo vyhraje ?

Moje hodnocení : 9,5/10



Ken Kesey - Skřínka s démonem

17. února 2012 v 10:19 Počteníčko
Když se řekne Ken Kesey, tak si každý určitě představí autora knihy Vyhoďme ho z kola ven, kterou úspěšně zpracoval do filmové podoby M. Forman pod jménem Přelet nad kukaččím hnízdem. Skřínku s démonem jsem dostala už před lety, ale dostala jsem se k ní až teď.

Knížka obsahuje různé kapitoly, které na sebe ani moc nenavazují. Každá kapitola je psaná jinak. Autor o sobě buď mluví v ich - formě, ve třetí osobě nebo se na svět dívá očima svého syna a nebo vypráví slovy své babičky. Některé kapitoly jsou zpracované i formou rozhovoru. Mluví o sobě jako o farmáři, spisovateli, který se vydal hledat tajemství do Egypta a nebo třeba jako novináři, který se účastnil maratonu v Pekingu. Období, ve kterém se knížka pohybuje se nachází na pomezí bítníků a hippies. Přesto že už v tomhle období Kesey moc neexperimentoval s halucinogeny, tak se zde objevuje hodně drog a alkoholu. Je tu i část, ve které vypráví o svých potížích, kdy měl přepsat Vyhoďme ho z kola ven do scénáře.

Asi dvě kapitoly z celé knihy na mě zapůsobily nejvíc. Muž s převodovkou za hranicemi a Běh proti velké zdi.
Muž s převodovkou za hranicemi vypráví o postarším Američanovi, který se ještě se svou manželkou vydá na výlet do Mexika. Cestou mu odejde převodovka a on se musí potýkat s jinou kulturou a jinými zvyklostmi. Tenhle výlet měl možná znovu stmelit jejich manželství. Pak najednou střih a Kesey nás zavádí do vlasního příběhu, kdy s bratrem a otcem se sami vydali na poslední otcův výlet do Mexika.

Běh proti velké zdi. Tady se střídají různé pohledy na jeden příběh. Příběh, kdy se v Pekingu koná slavný maraton, který měl předvést, že Čína má i navíc. Jak ale je ale vidět, tak celý maraton je jedno velké pozlátko. Najdou se zde hodně rozličné postavy. Jednotlivé pohledy účastníků jsou odděleny citáty od Lao-c´, čínského dějepisce. Verše, které mě asi nejvíc zaujaly zněly takhle :

Když nejlepší žák slyší
o cestě,
neúnavně se po ní vydá.
Když průměrný žák slyší
o cestě,
přemýšlí o ní chvíli a pak jí pustí z hlavy.
Když nejhorší žák slyší
o cestě,
začne se hlasitě smát.
Kdyby se nesmál,
nemohla by se zváti cestou.

Blázniví Arabové

11. února 2012 v 14:43 Zajímavosti
Občas mi zůstává rozum stát nad tím, jak někdo lehkovážně může hazardovat se svým životem. Tihle Arabové jsou toho zářným příkladem. Rozhodně mi nepřijde moc rozumné, při rychlé jízdě na dvou kolech sundat ty zbývající dvě kola a machrovat jací jsou to borci. Nebo dělat smyky na silnici, kde vedle je chodník plný lidí. Na záběrech z auta to vypadá šíleně děsivě, když to auto je celé nahlé na jednu stranu. Asi nemají do čeho píchnout, když dělají takovéhle šílenosti. Ale co je k tomu vede ? To by mě skutečně zajímalo. :o)


Romanovci a Svatovítský poklad

9. února 2012 v 11:18 Ze života mého
Po dlouhé době jsme se včera vydali opět na rodinný výlet. Naším cílem byly Hradčany a výstava Carský dvůr pod žezlem Romanovců a protože tam zároveň probíhá výstava Svatovítského pokladu, tak jsme to vzali vše jedním vrzem.

Romanovci jsou docela pěkně udělaná výstava. Není příliš dlouhá a zároveň se člověk seznámí s životem na carském dvoře a vlastně s počátky Romanovců. Rozhodně se neměli špatně mezi těmi nekončícími průvody a žranicemi, které se konaly ke každé maličkosti. Co mě docela překvapilo, bylo to, jakým stylem si car vybíral nevěstu. Na carský dvůr se sjelo kolem 200 mladých pannen, které nemusely být ani urozeného původu, jelikož hlavním kritériem při výběru byla jejich krása. Vybrané nevěstě pak už nezbývalo nic jiného než se jen modlit, aby porodila co nejvíce dětí a to především chlapců. Pokud nemohla panovníkovi dát syna, tak ji zavřeli proti její vůli do kláštera a car si vybíral další nápadnici.

Svatovítský poklad se skládá z různých relikviářů, které v sobě skrývají zakomponované různé ostatky svatých, cárů z bederní roušky Krista a třísek z toho pověstného kříže. Když si tak člověk prochází tu výstavu, tak mu prostě musí vytanout na mysli to, jak asi musel ten kříž být velký, když takových třísek je po celém světě určitě mraky. Možná by se mohl podobat nějaké vzrostlé sekvoji. Nechce se mi moc také věřit, že se zachoval ubrus z poslední večeře a nebo že bederní rouška Krista byla taky nějak více objemná. Samozřejmě toto je můj pohled. Pohled nevěřícího člověka. Úplně vidím Karla IV., který těchto relikvií hodně nashromáždil a že se pachtil za každým kouskem hadru, který po Kristovi zbyl. Poté investoval ještě daleko víc peněz do výroby krásných relikviářů zdobených krásnými a drahými kameny. Pohled je to krásný, ale kdo vám tenkrát mohl zaručit, že jsou tyto ostatky vstkutku toho a toho svatého a že to není padělek. Podle mě to musela být velká sázka do loterie. A nedivila bych se, kdyby to na tom někdo tenkrát nevydělal. Protože pochybuju, že se tahle lidská vlasnost neobjevovala ve středověku tak hojně jako teď za naší doby.

Neruda v Labi

4. února 2012 v 21:04 Koncerty
Ne, opravdu se nejedná o toho spisovatele, který vstal z mrtvých a jeho první kroky vedly hned k nám. Neruda je nový projekt Romana Holého. Hudební produkce Nerudy se liší diametrálně od všeho, co zatím Roman vyprodukoval. Řekla bych, že se tu docela rockově vyřádil. Rozhodně si nepředstavujte nic funkového. Jde o docela tvrdej rock se šíleně úchylnými texty.

Abych se vrátila k tomu včerejšímu koncertu. Do Labe na ně nepřišlo opravdu moc lidí. Když to srovnám se Skyline, kde byla hlava na hlavě, tak včera Labe zelo skoro prázdnotou. Holt asi lidi moc netáhne trochu si jít zaexperimentovat, když nevědí o co jde. Matěj Ruppert, který v kapele obstarává zpěv, se zase projevil jako největší exhibicionista, co jsem kdy viděla. Opravdu někdy nechápu, kde se to v těch lidech bere. Já bych se rozhodně do trenek nesvlíkla na pódiu. A rozhodně ho neomlouvá, že nás tam nebylo tolik. :-D Na druhou stranu bylo docela milé, slyšet ho poprvé zpívat česky. Labe se kdysi vyznačovalo tím, že bylo vždy špatně ozvučené. Ale asi na sobě zapracovali za ta léta, co jsem tu moc koncerty nenavštěvovala. Každopádně minimálně pro mě to byl super zážitek. Teda až na jednu píšničku, kterou nemám ráda ani z desky, protože je na mě až moc úchylná a já jsem přece taková slušná holka. ;o) Škoda jen, že na ně nepřišlo víc lidí.

Ženy na pokraji nervového zhroucení (Mujeres al borde de un ataque de nervios,1988)

2. února 2012 v 19:08 Filmový koutek

Jak bych mohla tento film představit hned ze začátku ? Tento počin Pedra Amódovara je naprostá španělská šílenost. Ale v dobrém slova smyslu to samozřejmě myslím. Najde se tam všechno. Hořkost, drama, vtip, zoufalství, naivita. Šílené a řekla bych i celkem běžné myšlenkové pochody žen tu kráčejí v jasných a přesných zástupech a provází nás tímto vskutku výborným filmem.

Nemůžu ani popsat nějak ve shrnutí děj, protože byste přišli o ty krásné zvraty, co se odehravájí ve španělském Madridu. Ženy dokáží dělat šílené věci, když se zamilují. A film neztratil šmrnc ani kvalitu, i když pochází z doby, kdy jsem se narodila. ;o)

A mladý Antonio Banderas jako koktající ucho mě úplně dostal do kolen :-D