Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Listopad 2012

Když se dítěti dává něco za trest...

18. listopadu 2012 v 15:52 Postřehy
Nedávno jsem se zamyslela nad tím, proč vlastně jsem do nedávné doby nenáviděla tak citelně práci na zahradě nebo zalívání kytek a podobné vymoženosti. A přišla jsem na to, že vlastně jsem tyhle činnosti měla spojené s tím, že jsem je většinou dostávala za trest, když jsem zlobila. Ne že bych byla nějak extrémně zlobivé dítě. Ale mnohokrát jsem dostala "sekec mazec" za to, když jsem něco rozbila a nebo neposlouchala. A pak následoval trest. V sezoně to bylo nejčastěji vytrhávání plevele na všech záhonech, co jsme doma měli. A musím říct, že tímhle jsem si na dlouhou dobu vypěstovala v sobě nechuť ke všemu zahradničení a kytkám obecně. Až vlastně teď v létě, když jsem se vrátila z Prahy domů a trávila tu celé prázdniny se ve mě začaly ozývat tak trochu zahrádkařské pudy. Ale zatím jsem na sobě pozorovala jen záchvěvy. Někdo má takovýhle vztah třeba k mytí nebo utírání nádobí, vytírání podlahy atd. Prostě to, co si vypěstujeme v dětsví jako nechuť, tak se pak toho člověk v dospělosti špatně zbavuje.

Přinesli jste si taky nějaký takovýhle "dáreček" z dětství ?

A teď trochu mimo mísu. Tuhle na stáži nám prezentovali paní, která doma denně vykouří 80 cigaret a v nemocnici se uvolila a zvolnila na 40/den. Já si to nedovedu vůbec představit. Ty lidi pak nemůžou dělat nic jiného než kouřit a jak musí smrdět. :o)


Medici

15. listopadu 2012 v 10:52 Postřehy
Poslední tři týdny jsem strávila ve vojenské nemocnici ve Střešovicích. Při výběru jsem zvolila variantu, kterou mám deset minut pěšky od koleje a moc jsem se nezamýšlela nad tím, jaký to bude mít dopad, když nebudu tři týdny s nejlepší kámoškou, s kterou jsme pěkně od prváku všechny předměty a stáže přetrpěly společně. Prostě ta vidina toho, že nebudu muset trávit něco přes hodinu denně na cestě do centra a zpět to všechno zastínila. Bohužel jsem začala svého rozhodnotí litovat ještě ten samý týden. Protože jsem tu neměla M., tak jsem trávila víc času s ostatními mediky. A teda nevím, jestli jsem divná já a nebo oni. S M. probíráme vždycky nějaká normální témata od A až po Z. Pusa se nám normálně nezastaví, prostě je pořád co řešit. Ale tihle medici nedokáží povětšinou řešit nic jiného než jen medicínu a studium, což ve mě vyvolává tak trochu pocity tísně.

Na druhou stranu si tak říkám, jaktože já nejsem tak zapálená pro tu medicínu. Matně si vzpomínám, že takhle zažraná jsem byla na začátku prváku a pak mě to nějak rychle přešlo. Jenže těhlech lidí se to zjevně stále drží, čtou články, hledají na internetu, učí se průběžně a dopředu. Někdy se mi zdá, že se učí aniž by museli. Bude ze mě pak horší doktor než oni ? Když já si chci užít poslední léta, kdy jsem studentem a ne jen sedět nad učebnicemi ? A když mě nebaví pořád dokola řešit nějaké medicínské otázky ? Když ještě nemám ani vybraný obor, který bych chtěla dělat ? Takovéhle otázky se mi poslední dobou honí hlavou často. Na jednu stranu si nemyslím, že ze mě bude horší doktor. Protože je to pak o přístupu k té práci a všechno se člověk stejně naučí až praxí, protože tahle škola ho na nic nepřipraví. Myslím si, že budu mít na co vzpomínat. Jenže pak mi tam sem tam hlodne červíček nejistoty. :o)


Nostalgie

2. listopadu 2012 v 16:44 Ze života mého

Dnes jsem zabloudila na youtube do hlubin takových těch klasických českých písniček a neubránila jsem se postesku nad časy, kdy jsem tyhle krásné české písničky strašně moc žrala. A to se nejedná třeba o klasický starý dobrý Chinaski aneb moje první kapela, od které jsem měla cédečko a kdy jsem si hrála jejich písničku 1. signální asi tisíckrát a na Drobnou paralelu jsem taky probrečela několikrát polštář, když jsem si tenkrát stejskala nad svými platonickými láskami. Ale třeba i nádherné geniální texty Horáčka a hudbu Petra Hapky, u kterých jsem dnes strávila půlku odpoledne. Místo, abych se učila, jsem si pouštěla skladby, které ve mě vyvolávají pěkné vzpomínky, které některé jsou už skoro zapomenuté. Jestli to pude takovýhle tempem dál, tak by mě zajímalo, jak na tyhle písničky budu reagovat třeba za dalších deset let. :o)

Všimli jste si někdy, že v televizní a nebo filmové produkci hlavní hrdinové reagují většinou na tyhle nostalgické nebo smutné události tak, že vemou flašku vína a celou jí vypijou ? Jako kdyby alkohol tohle dokázal vyřešit. A myslím si, že když tohle lidi v té televizi vidí, tak pak snadněji po té flašce šáhnou a ani je nenapadne, proč to vlastně udělali. Protože prostě to máme zakódovaný v podvědomí, že když je nám smutno, tak šáhneme po alkoholu. Ale takhle by to nemělo být....



Šesťák a čtvrté narozeniny

1. listopadu 2012 v 15:43 Ze života mého
30.10. oslavil tento blog již čtvrté narozeniny. Docela pěkná číslovka, i když je fakt, že poslední dobou jsem toto místo docela zanedbávala, co se týče článků a vůbec starání se o totu stránku. Nebudu si nic nalhávat do kapsy. Nebyl čas, nebyla motivace, nebyly nápady na články. Spíš jsem to tak trochu posunula celé do pozadí. Pak občas se objeví ty správné myšlenky a člověku se chce něco napsat, tak chvíli mám do toho i ten elán a za chvíli se to zase vytratí jako pára nad hrncem.

Blog jsem si založila ve druháku, kdy jsem náhodou narazila na jiný blog jedné medičky, který se týkal školy a školního života na naší fakultě. Docela mě to tenkrát inspirovalo a tak jsem začala psát. A myslím si, že aspoň trochu je vidět nějaký posun v tom, jak jsem psala dřív a teď. I když tohle může být čistě jen můj subjektivní pocit. :o) Ve druháku se tak zdálo být všechno krásně vzdálený. Problémy, které na mě čekaly v šesťáku, byly tak daleko. A člověk se ani nenadál a je to tady. Státnicový kolotoč. Státnice, státnice, státnice. Člověk dá jednu státnici a může se začít učit na druhou. Tak si trochu říkám, že jestli nevyhořím do konce tohohle roku, tak to bude zázrak. Protože tenhle maraton učení je fakt na palici. Ale nebojte se. Snažím se preventivně podnikat kroky pro to, abych úplně nevyhořela. A to třeba tak, že nehodlám sedět u těch učebnic celý dny jako moji spolužáci. Však ono to nějak dopadne a kdyby, tak si prodloužím o půl roku školu. Ono se to prostě nezblázní. Aspoň bych měla o půl roku více času na to se rozhodnout, co chci vlastně udělat dál se svým životem. Na jakou oborovou dráhu se vydám. Ono už jen stačí se zamyslet nad tím, kde bych chtěla pak zakotvit, mi zavařuje moje mozkové závity, takže to nechávám všechno tak pěkně plynout a ono se to nějak snad samo vystříbří. :o) A když ne, tak prostě se pak chytnu první příležitosti a bude. Navíc se mi poslední dobou vyplatilo nechávat věci plynout a brát je tak, jak přicházely samy ke mě. Lepší nemít žádné dlouhodobé plány než pak koukat, jak ty plány se hroutí a mizí jako krabička zapálených sirek (vlastní zkušenost).

Tak opožděně všechno nejlepší Zuzíkův bloku :o) Doufám, že tu s námi ještě nějakou dobu pobydeš a že i když tu nefrčí každý týden článek, stále se občas někdo najde, kdo sem jukne, jestli se tu náhodou něco neděje. ;o)