Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Únor 2013

Nespoutaný Django (Django Unchained, 2012)

28. února 2013 v 17:59 Filmový koutek

Kultovní režisér Quentin Tarantino natočil jižanské drama z období před vypuknutím Občanské války, jehož hlavním hrdinou je otrok Django. Ten má šanci získat díky nájemnému lovci lidí dr. Schultzovi svobodu, pokud se mu povede dopadnout vraždící bratry Brittlovi. Djangovi se tak zároveň naskytne příležitost najít ženu, kterou musel před lety nedobrovolně opustit. Ani jeden z hlavních hrdinů však netuší, jak blízko jsou nejnebezpečnějšímu dobrodružství svého života.(oficiální text distributora)

Quentin Tarantino docela odvážně pojal klasický westernovský profil. A rozhodně bych řekla, že mu vůbec neublížil. Jen ho prostě pojal po svém. Čili si jako samozřejmě obvykle nebral žádné servítky s pojetím a nechal klidně projíždět černocha po americkém Jihu na koni vedle Němce s podivnou pojízdnou zubní ordinací a kosit bělochy jako na běžícím páse. Nezklamaly ani očekáváné litry umělé krve a rozstřelené hlavy a podobné již obvyklé, řekla bych libůstky tohoto režiséra. I když film má skoro tři hodiny, tak děj docela "odsejpá" a člověk ani nepostřehne, že se už blíží ke konci. Herecké obsazení se vskutku povedlo. Rozhodně mě mile překvapil Leonardo Di Caprio, který nepatří mezi moje oblíbené herce, ale tato role mu sedla. Tarantinovy filmy mají většinou skvělý hudební doprovod a řekla bych, že ani u Djanga mě výběr soundtracku nezklamal ba spíše zaujal.

Kdybych to měla srhnout. Mám moc ráda westerny a tento novodobý western mě dostal. Určitě se na film podívám ráda znovu a opatřím si soundtrack.

Moje hodnocení : 10/10




Slovo "negr" padlo ve filmu 116 x. Film získal dva oskary - Za nejlepší původní scénář a Nejlepší herecký výkon v mužské vedlejší roli pro Christopha Waltze.

Anna Karenina (2012)

23. února 2013 v 13:09 Filmový koutek

Anna Karenina (Keira Knightley) žije v lehce unaveném manželství s vysokým vládním úředníkem (Jude Law), s nímž má malého syna, a její pověst mezi petrohradskou smetánkou nemůže být lepší. Během cesty do Moskvy, kam jede navštívit bratra (Matthew Macfadyen), potká hraběnku Vronskou a na moskevském nástupišti se seznámí i s jejím synem (Aaron Taylor-Johnson), mladým ambiciózním důstojníkem. Letmé setkání stačí k tomu, aby mezi nimi přeskočila jiskra, která se záhy promění v požár, který ani jeden z nich nedokáže a ani nechce uhasit. Chtějí se "jen" svobodně milovat, ale carské Rusko konce 19. století je vůči podobným excesům velmi netolerantní a umí to dát patřičně najevo. (oficiální text distributora)

Od tohoto filmu jsem měla velká očekávání, protože kdysi jsem viděla Annu Kareninu a film mě tenkrát velmi zaujal. Bohužel si už nepamatuji, z jakého roku pocházel. Avšak u tohohle filmu mě docela zarazilo jeho zpracování. Celý děj se odehrává v divadle, kde se rychle mění kulisy. A ze začátku jsem měla hodně práce rozpoznat, kdo je kdo a také se trochu orientovat v ději, kde se právě nacházím, protože nebylo vidět, jestli jsme v Petrohradu a nebo v Moskvě. Ale člověk si po nějaké době zvykl. Ale přece jen mě už tento film nevtáhl tolik do děje a to že příběh velký potenciál měl, abych na konci filmu uronila slzu, která se bohužel nekonala. Dále co se týče herců. Keira svojí roli zvládla perfektně, protože jí prostě sedí tyhle historické postavy. Tu rozpocelnost Kareniny a dilema mezi Vronským a jejím synem a tím, co si bude myslet společnost. Neskutečně jsem jí to vše věřila. Akorát by mohla trochu přibrat, protože se na její postavu ala chřestící kostra nedá moc dívat. Navíc záběry na její záda, kde vystupujou snad všechny obratle a žebra. No nic moc. :o) Role Vronského se zhostil Aaron Taylor - Johnson a nevím jestli tohle byla úplně dobrá volba. Nemůžu říct, že by to zahrál špatně, ale nějak na mě nepůsobil tak démonicky přitažlivě, jak by asi správný Vronsky měl vypadat. Knír mu ještě ubíral leta, takže vypadal spíš jako nějaký puberťák. Někteří muži by prostě měli mít knír zakázaný. :o) Za to Karenin byl naprosto úžasný. Jude Law byl za prvé skoro k nepoznání a za druhé ho zahrál opravdu mistrně.

Kdybych to měla shrnout, tak příběh měl velký potenciál na epický film jako je pro mě Pýcha a Předsudek (mimochodem oba filmy mají stejného režiséra Joe Wrighta), ale tento přerod do epičnosti se bohužel nekonal. Což je veliká škoda. Možná se na film podívám někdy znova, ale nebude to jako právě u Pýchy a Předsudku, kdy jsem tento film viděla už asi 10 x a můžu se na něj dívat znova stále dokola.

Moje hodnocení: 6/10



Samovyšetření pro muže

20. února 2013 v 22:16 Zajímavosti
V médiích se hodně probírá, že ženy by si měly prohlížet a prohmátat svoje prsa kvůli nádoru prsu minimálně jednou do měsíce, ale už se moc nemluví o tom, že i muži by měli na sebe dávat pozor. Moje poslední stáž ve škole se odehrávala na urologii, takže jsem slyšela hodně příběhů o tom, jak se může taková záležitost promeškat, když si člověk moc nehledí svého těla.

Každý by měl znát svoje tělo, aby poznal, když se pak v něj děje něco, co vybočuje z jinak normálního stavu. Tedy například, když si nahmatáme bulku někde, kde by neměla být. Měli bychom si i prohlížet podezřelá znaménka a ty, která se zvětšují, mění barvu a nebo prodělávají jiné změny, bychom si měli nechat odstranit po předchozí konzultaci s dermatologem.

U muže mluvíme o takzvaném syndromu akutního šourku. Obsahuje různá onemocnění, která ale potřebují rychlé a náležité ošetření. Nejakutnějším z těchto onemocnění je Torze varlete, kdy dochází k uskřinutí cévního svazku, který je spojen s varletem a tedy zde dochází k takzvané ischémii neboli k ději, kdy tkáň trpí nedostatkem kyslíku. Tato záležitost by měla být vyřešená nejlépe do šesti hodin, aby se zachovalo zdravé varle. A jak se taková torze projevuje ? Je to náhle z plného zdraví vzniklá prudká bolest varlete vystřelující do třísla. Může být místní otok a zarudnutí. A pacient by měl co nejdříve vyhledat urologické pracoviště.

Ale proč jsem mluvila na začátku o tom samovyšetřování ? Mezi syndrom akutního šourku někdo řadí i nádory varlat. A ty většinou nebolí, takže je zde právě na místě ono samovyšetřování. Nádory varlat postihují většinou mladé muže mezi 20 - 30. rokem. A většinou jdou nahmatat právě šetrnou palpací jako uzlovité zatvrdnutí. Přikládám k tomu dva odkazy. První se týká samovyštření jako takového. A druhý odkaz je pětiminutové video o rodáku z Hořovic Petrovi Koukalovi, kterého postihlo právě toto onemocnění a přesto se dokázal znovu dostat na olympiádu v Londýně.

Mezi další akutní onemocnění můžeme počítat zánět nadvarlete, který se projeví horečkou, náhle vzniklým zduřením a zarudnutím kůže poloviny šourku a výraznou bolestivostí vedoucí do třísla, která se zvýrazní při pohybu. Dále pak zánětem samotného varlete, které často souvisí s probíhající virozou příušnic. A pak tu máme Fournierovu gangrénu, která se vyskytuje u imunodeficientních pacientů.

Věřím, že bolest dokáže člověka dohnat k doktorovi, i když existují lidé, kteří by vydrželi i kudlu v břiše než aby šli do nemocnice se nechat vyšetřit. A právě ty věci, které nebolí můžou být o to více nebezpečné, protože bolest je pro nás evolučně taková červená vlajka, že se něco děje s naším tělem špatně. Proto si myslím, že by své tělo neměl nikdo zanedbávat a starat se o něj řádně, protože přece jen máme jen jedno tělo za život. :o)


Ripper Street (BBC, 2012)

16. února 2013 v 11:06 Filmový koutek

Máte rádi detektivky ? Máte rádi dobré detektivky ? Z dílny BBC, která dala život dnes už skoro legendárnímu detektivnímu seriálu Sherlock, vyšel nový seriál s názvem Ripper Street.

Ripper Street se odehrává ve starém Londýnském East Endu kolem roku 1889. Whitechapel je část s 67 000 obyvatel, kteří se potákají s chudobou. Děj se odehrává v době, kdy ještě před 6 měsíci vířil strach všech obyvatel Jack Rozparovač. Divize H patřící pod Scotlandyard má mnoho práce s tím, aby paniku po Jackovi nějak uklidnila. Šíří se i zločiny, které se snaží jeho činy napodobit a jejich úlohou je, aby odvrátili možnou opětovnou vlnu strachu, která by znovu otřásla Londýnem. Není to lehká doba pro nikoho....

Tento seriál mě úplně uchvátil. Nejen že se odehrává v zajímavé době, ale i herecké obsazení je velice kvalitní. Hlavním vyšetřovatelem je Edmund Reid, kterého ztvárnil Matthew MacFayden, který patří mezi moje oblíbené herce. Samotný jeho příběh se nám postupně rozkrývá díl po dílu a rozhodně to neměl jednoduché. Jeho partnerem při vyšetřování je tajemný seržant Benette Drake (Jerome Flynn), který v minulosti sloužil u britské armády například v Egyptě a pronásledují ho vlastní démoni minulosti. Posledním v týmu je kapitán Homer Jackson, bývalý americký vojenský chirurg, který obstarává pitvy nalezených těl. Mimochodem zde musím říct, že tato postava se mi asi nejvíce líbí. Sice má svoje mouchy jako hazard a chlast, ale sledovat, jak tenkrát probíhala taková soudní pitva ? To je k nezaplacení. Určitě je to trochu přikleslené, ale svoje kouzlo to má. :o)


Blog.cz

12. února 2013 v 19:48 Postřehy
Už jsem četla několik článků, které byly na téma, jak to poskytovateli blogu moc nešlape. Ale musím si taky ulevit, protože už pomyslná kapka dopadla i do mého džbánu.

Na blog píšu relativně dlouho i když bohužel s několika přestávkami, ale vždy se stejně k tomu blogu po nějaké době vrátím a chvíli píšu. Ale nikdy jsem na blogu neměla takovéhle problémy jako se tu vyskytují poslední dobou. To nemluvím o delším problému s videi, kdy se zobrazují úplně jiná videa než jsou do článku zadaná. Ale u tohoto problému si nejsem jistá, jestli je to problém blog.cz a nebo youtube.com. Co mě včera docela hodně pilo krev, byl ten fakt, že se nezobrazovaly články. Když jsem si chtěla přečíst celý článek, tak mě to hodilo na stránku, kde bylo napsáno, že článek neexistuje. Komentáře jsou další věc. Buď zmizí a nebo se objeví ve více kopiích. Ale co mi vadí asi nejvíc, je změna úvodní stránky blogu. Líbilo se mi, že tam byl výpis článků, co je u koho nového. Takže jsem ušetřila čas, abych prohlížela svoje oblíbené pisatele a mohla si vychutnat jejich nové příspěvky. Hlavně, že na hlavní stránce je spousta reklam a odkazy na krásná.cz, o kteréžto stránce jsem už taky jednou psala. Je výborné dělat změny, ale už se nikdy nemyslí na to, že by měly být k lepšímu a ne k horšímu ! Což v dnešní době mi přijde, že mnoho lidí vymýšlí, jak všechno co nějak zaručeně šlapě změnit. Některé věci byly vycelizované lety praxe a pak přijde někdo, kdo udělá mutaci toho co je se vzorem, nejlépe americkým, a pak z toho je taková matlanice, že nikdo se v ničem nevyzná a po letech se přijde na to, že to bylo všechno špatně. Ale to jsem se už dostala zase opět někam jinam. :o)

Ano, pohrávám si s myšlenkou, že bych blog přesunula někam jinam. Ale v jádru jsem dost konzervativní člověk a tak by se mi nechtělo se učit s novým rozhraním a hlavně tu mám za sebou už několikaletou prezenci a bylo by mi líto to tu zanechat. Proto už teď je mi jasné, že to zůstane u té myšlenky. Ale celá tahle situace mě mrzí, protože akorát to plodí zlou krev a neochotu psát články, když si je ani nemůžeme pak přečíst, že ?


Výstava Františka Kupky "Cesta k Amorfě"

10. února 2013 v 16:28 Ze života mého
Já moc na to umění nejsem. Nejsem pravidelný návštěvník galerií a výstav, ale tahle výstava mě zaujala už z tramvajových reklam, kde některé tramvaje právě zdobí Kupkova "Amorfa".

Výstavu můžete navštívit na Hradčanském náměstí v Salmovském paláci do 3. března tohoto roku, takže už moc času nezbývá. Jako student jsem platila 80 kč, což je docela dobrá cena a myslím si, že návštěva určitě za to stála. Bylo to příjemné zpestření dne. Co mě trochu zarazilo je, že místní dohlížeči nedovolili, aby si člověk sundal bundu a nesl si ji přes ruku. Trochu zvláštní.

František Kupka (1871-1957) byl významný český grafik a malíř, zakladatel abstraktního malířství. Velkou část svého života prožil ve Francii, kde také představoval svoje nové obrazy.

Nejvíce mě zaujali tři obrazy z celé výstavy. První byl obraz "Knihomol", kde čtenáře pozorují tři dívky. Nezaujalo mě ani tak uspořádání obrazu jako spíš detaily jednotlivých lístků stromu, které se každý jinak leskl. Naprosto úchvatné. Pak dále samotná "Amorfa", kde je pro mě neuvěřitelné, že z tak málo barev lze udělat něco tak pěkného, co se prostě neomrzí. "Kompliment" se mi asi líbil ze všech obrazů nejvíce. Moc se mi líbily barvy, které použil a jejich vzájemné uspořádání.

Kompliment


Amorfa


Plány podle barev (Žena v trojúhelnících)


Walter Tevis - Zpěv Drozda

7. února 2013 v 21:26 Počteníčko

Zpěv Drozda je další z mých antikvariátních úlovků. Naštěstí jsem teď měla relativní klid od učení, takže jsem měla dostatek času na čtení. Jinak bych se ke čtení asi těžko dostala. Námět této knihy je hodně podobný jako u předešlé knihy, o které jsem nedávno psala článek, 451 stupňů fahrenheita.

Kniha vypráví o daleké budoucnosti, 25.století. Lidstvo postupně vymírá, protože se nerodí už žádné děti. Celou zemi řídí roboti a androidi, protože lidé se postupem času odnaučili věci řídit, ale naučili se jen si užívat. Odnaučili se také vzdělávat. Nikdo v tamní populaci neumí číst a ani psát, ba dokonce je to zakázané. Lidé se řídí pár poučkami, které jim byli vdiktovány do paměti v přípravných internátech učiteli-roboty. Poučky typu "Nenarušovat nikomu soukromí" "Neptej se - pusť to z hlavy" "Se sexem se moc nepárat". Všude je možné získat různé uklidňující léky, na které jsou automaty skoro všude. Lidé se drží od sebe dál a nikdo spolu už moc nekomunikuje. Lidé si přestali povídat.
Hlavními hrdiny jsou robot deváté generace Spofforth, který je naprogramován sloužit lidem. Při jeho zrodu mu bylo do jeho mozku implantována osobnost jednoho inženýra. A pak tu máme dvojici lidí. Profesor univerzity v Ohiu Paul Bentley jednou při prohrabování starých pornografických nahrávek, které chtěl použít pro svojí přednášku na univerzitě, vyhrabe krabici, ve které je učebnice čtení. Postupně se naučí číst a tak se stane jediným žijícím člověkem na světě, který dokáže tento dar používat. Mary Lou se s Bentleym seznámí v New Yorkské zoo. Začnou spolu žít, i když je to také podle tamních zákonů protiprávní a Bentley naučí Mary Lou číst. Žijí spolu spokojeně, dokud jednou do jejich pokoje nevkročí Spofforth a nerozdělí je....

Moc pěkně a napínavě napsaný příběh, který dokáže vtáhnout do děje. A hlavně se mi moc líbila ta myšlenka, kterou tu autor popisuje. Svým způsobem některé rysy, které lidstvo v budoucnosti má, lze pozorovat už dnes. Například co se týče rodin. V budocnosti lidé už neznají ani pojem rodina. Prostě se někomu narodili a pak je šoupli do internátu, kde je vychovávali roboti. V dnešní době, kdy je u nás vysoká rozvodovost a rodiče se málokdy rozcházejí v dobrém. Někdy dítě vychovává postupem času více tatínků za sebou a dítě v tom má pak guláš. Nemyslím si, že z takovéhleho vzoru rodiny si pak dítě veme něco dobrého a kdo ví, jak to bude vypadat až jednou bude zakládat samo rodinu.
Lidé by také měli znát svojí historii a učit se z vlasních chyb a s tím souvisí právě ta nutnost čtení a psaní, aby se mohli poučit s chyb jiných a tak dále.

Rozhodně moc zajímavé počtení, které vybízí k přemýšlení :o)

Atlas Mraků (Cloud Atlas, 2012)

5. února 2013 v 19:43 Filmový koutek

Atlas mraků jsem shlédla tento víkend a musím říct, že mě úplně uchvátil. Takhle perfektně poskládaný film s myšlenkou jsem už dlouho neviděla. Rozhodně nepatří mezi filmy, které skouknete a nemusíte nad nimi přemýšlet. Tento film to přímo vyžaduje ! Svým způsobem mi připomíná konec filmu Počátek, kdy když jsme šli z kina, tak jsme se dohadovali, jestli ta káča na konci spadla či nikoli a tedy jestli to byla skutečnost či sen. Tenhle film vyvolává také mnoho otázek a každý ho chápe trochu jinak a to se mi na něm moc líbí.

Film má něco přes tři hodiny a skládá se ze 6 odlišných příběhů, které se pomalu odvíjejí zdánlivě nezávisle na sobě v průběhu celého filmu. Aby člověk pořádně pochopil tento film, tak si myslím, že je potřeba ho vidět víckrát, protože pak si začneme pořádně všímat určitých detailů, které se mi zdají pro celek důležité. Ze začátku mi chvíli trvalo než jsem se zorientovala, který příběh je který a taky v kterém příběhu se právě nacházím, protože občas se příběhy v záběrech střídaly relativně rychle. Ale za chvíli se člověk dostal docela do obrazu. Pomohlo tomu třeba i to, že někteří herci se objeví ve filmu víckrát než v jedné jediné roli. Maskéři se tu museli skutečně bohatě vyřádit, protože třeba Toma Hankse jsem v tolika podobách nikdy neviděla a Hugh Grant jako náčelník bojovného kmene byl skutečně k nepoznání.

Atlas mraků je adaptace stejnomenné knihy Davida Mitchella, která vyšla roku 2006 a která získala ocenění British Book Awards. Šest příběhů se odehravá v časovém rozmezí od 19. století po vzdálenou postapokalyptickou budoucnost. Každý příběh je unikátní a přitom jsou si něčím podobné. V každém příběhu se najde postava, která má zvláštní znaménko ve tvaru komety a tyto postavy jsou provázané napříč časem svými skutky a svými rozhodnutími, od kterých se pak odvíjí další události v životech následujících. Kde se například z vraha z 19. století stane nakonec zachránce v daleké budoucnosti.

Trailer :který se třeba teď může zdát zmatený, ale po shlédnutí filmu mi už přijde tak přehledný jako nikdy :o)


Moje hodnocení : 10/10

Věříte na posmrtný život ? Že činy, které uděláte v nynějším životě se nějak promítnou do toho dalšího ?

Ray Bradbury - 451 stupňů Fahrenheita

2. února 2013 v 15:48 Počteníčko

451 stupňů Fahrenheita - teplota při níž se papír vznítí a hoří

Poslední dobou ujíždím tak trochu na sci fi knížkách. Na tuhle knížku mě přivedl táta, protože si ji přál k narozeninám, tak abych mu ji sehnala v nějakém antikvaritátu. Oblezla jsem v Praze asi 5 obchodů a až v jednom skvělém antikvariátu na Strossmayeráku (vřele doporučuji) jsem na ní narazila a dokonce byla v dokonalém stavu. Nedalo mi to a knížku jsem ještě stihla přelouskat než jsem ji darovala. Už je to nějakou dobu, co jsem ji přečetla, ale už se sama začínám pídit po dalším výtisku jen pro mě, abych si ji zařadila do svojí sbírky knížek. Nedávno jsem objevila další pěknou sci fi knížku Zpěv Drozda, kde námět knihy je hodně podobný, ale o té napíšu až ji celou přečtu.

451 stupňů Fahrenheita je nejznámější knížka spisovatele Raye Bradburyho. Děj se odehrává v budoucnosti, kdy lidstvo už vůbec nečte a jen se kouká na televizi, která vyplňuje jejich životy. Vlatně už nežijí svoje životy, ale životy těch lidí v obrazovce. Starají se jen o zábavu a jejich životy se odehrávají ve spěchu. Knihy jsou zakázané a jejich držení je trestáno. Dokonce existují čety požárníků, kteří neslouží jako v naší době účelu hašení, protože domy jsou stavěny z ohnivzdorného materiálu, ale tamní požárníci mají za úkol pálit výtisky, které si ještě někteří lidé ilegálně přenechávají. Hlavním hrdinou je Guy Montag, požárník, který miluje svojí práci. Jednoho dne však potká zvláštní dívku ze sousedství, která mu učaruje. Clarissa McClellanová je velmi zvláštní dívka na tamní poměry. Přemýšlí úplně jinak a pochází z rodiny, která ví, jak to vypadalo dříve, kdy lidé spolu komunikovali, povídali si, četli, přemýšleli, diskutovali spolu ba dokonce se stýkali. Clarissa Gyuovi otevře oči a ten se začne zajímat o to, proč vlastně ty knihy musí pálit. Proto se rozhodne pár výtisků si vzít domů i přes to, že mu hrozí prozrazení, že přechovává knihy....

Tahle knížka rozhodně stojí za přečtení. Nejen že je úžasně napsaná a napínavá od začátku do konce, ale má také v sobě zajímavou myšlenku. V dnešní době je strašně lehké vypnout u televize. Sama to na sobě pozoruju, že když přijdu ze školy, že je pro mě lehčí si pustit nějaký seriál nebo film a prostě úplně vypnout. Ale přesto aspoň občas si přečtu nějakou tu knihu, ale tak mi přijde, že počet čtenářů pomalu klesá. Vidím to na svých mladších sourozencích. Nejmladší brácha ještě nechodí do školy, ale je mi už teď jasné, že ten nebude mít moc o čtení zájem, když existuje počítač. Dříve když nebyl internet a pořádně ani televize, tak lidé hodně četli, protože to skýtalo v sobě zábavu a pak si o tom mohli pohovořit a trochu si tříbili mozek. Je pravdou, že si můžeme popovídat o tom, co šlo včera v televizi, ale to podle mě není ono...


Hidden Orchestra a Floex v Akropolis

1. února 2013 v 18:02 Koncerty
V úterý jsem měla velký štěstí, protože jsem si koupila lístek na skvělý koncert Hidden Orchestra v Akropoli. Musím říct, že mě tenhle večer naplnil moc dobrou náladou a pohodou, že to byla asi nejlepší investice za poslední rok. Z té dobré nálady ještě těžím dneska a to je co říct. :o)

Překvapilo mě, že se v Akropolis začínalo na čas, protože co jsem byla na koncertech loni, tak se začínalo třeba s hodinovým neli delším zpožděním. Ale asi to souvisí taky hodně s tím, že se v Akropoli hraje teď jen do desíti večer, jak jsem se dozvěděla od Libora. Mimochodem díky kterému jsem vůbec zjistila, že se ten koncert koná a jsem za to moc ráda, že mi dal vědět.

Večer začala se svým krátkým setem klávesistka Hidden Orchestra, kdy kombinovala klávesy s elektrickými houslemi. Velice příjemný začátek pěkného večera.

Velikým překvapením pro mě bylo vystoupení Floexí kapely, jak se sami nazývají na jejich facebookové sránce. O Floexovi aka Tomáši Dvořákovi jsem před tímhle koncertem neměla ani ponětí a musím říct, že jsem opravdu netušila, že někdo u nás v Čechách dokáže tvořit tak nádhernou hudbu. Tohle bylo pro mě velice příjemné zjištění.

Hidden Orchestra mě utvrdili v tom, že některé kapely, které jsou úžasné ze studiových nahrávek, dokáží pak ještě pořádně překvapit na živo, protože jejich vystoupení pro mě nemělo chybu. Kamarád sice říkal, že tam slyšel pár chyb jako že se dva bubeníci občas rozcházeli a klávesistka tam něco popletla, ale tyhle maličkosti šly úplně mimo mě. :o) Jedinou chybičku, kterou bych jim vytkla, ale za kterou nemůžou je to, že nepřidávali žádné další skladby navíc. Ale jestli prostě je to opravdu nařízení shora kvůlu hluku, tak to se nedá nic dělat, i když to takového diváka, kterému je líto, že už to skončilo, trochu rozesmutní. :o)

Jedna ukázka od Floexe. Opravdu doporučuju si od něj něco dalšího poslechnout. Tuhle skladbu nejsem moc schopna identifikovat, ale díky tomu úvodnímu klarinetu si myslím, že je to Měcholup, ale jistá si opravdu nejsem. :o)


Sice je v Akropoli je zakázano pořizovat jakékoliv záznamy, ale .... :o)