Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Březen 2013

Petrolejové Lampy (1971)

31. března 2013 v 23:09 Filmový koutek

Sugestivní filmové drama Petrolejové lampy natočil Juraj Herz podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka. Vypráví v něm tragický příběh stárnoucí dívky Štěpy, žijící na přelomu století v dusném prostředí českého maloměsta, v ovzduší nepochopení a předstíraných citů, přetvářky a falše. Štěpě jsou neustále matkou vnucováni adepti na ženění, kteří ovšem musejí pocházet z téhož okruhu jako ona. Štěpa je však jiná než ostatní dívky. Jakoby zasažena duchem emancipace vyslouží si pověst dívky volných mravů a ta přirozeně nápadníky z řad městské honorace odrazuje. Než by se stala starou pannou, provdá se za bratrance, zkrachovalého důstojníka. V den svatby ale ještě netuší, jaká strašlivá nemoc pronásleduje jejího ženicha...

Pečlivě rekonstruované období secese v sobě tají osudové lidské trápení: stárnoucí dívka z rodiny maloměstské honorace se dočká svého štěstí, když se provdá na pohledného důstojníka. Netuší ovšem, že muž trpí zhoubnou pohlavní chorobu - s marnou obětavostí pak o něho pečuje, vystavena zlomyslnému posměchu svého okolí. Vynikající, stále sugestivní snímek Juraje Herze se opírá o procítěné, jemně odstíněné herecké výkony Ivy Janžurové a Petra Čepka.(oficiální text distributora)

Petrolejové lampy je snad nejvíce zmiňovaný film na naší fakultě. Už od třeťáku, kdy jsme se učili o syfilis, o tomto filmu slýcháváme. A proč ? Kvůli famóznímu hereckému výkonu Petra Čepka, který dokonale ztvárnil přeměnu své postavy. Přeměnu od neúšpěšného zadluženého důstojníka po člověka, který trpí terciární stádiem syfilidy.

Třetí stádium syfilis nastupuje u nakaženého neléčeného člověka po 15 - 20 letech od primární infekce. Mimojiné se na člověku objevují ostře ohraničené "boule" - gummata, která se tvoří v kůži a v jiných orgánech. Ale co bylo krásně vidět ve filmu, byly další dva příznaky terciárního stádia syfilis a to Progresivní paralysa a Tabes Dorsalis. Teď se pokusím Vám tyto dva termíny trochu osvětlit.

Chtít či nechtít ?

29. března 2013 v 21:58 Ze života mého
Já chci ! Děti to mají jednoduché. Většinou chtějí něco, co vidí v televizní reklamě. Produkt, který krásně svítí, vypadá lahodně a atraktivně nebo ho má Pepíček od vedle. Nezamýšlí se nad tím, proč to chtějí. Mnozí dospělí toto dilema také neřeší. Prostě když něco chtějí, tak si to koupí a nebo se to snaží nějak získat. Nechci tu mluvit o produktové reklamě a třeba jen velkém významu barev a jejich psychologickém účinku na nás. Červená v nás vzbuzuje chuť na jídlo. Zelená uklidňuje. Modrá vzbuzuje důvěru. A tyto barvy se nepoužívají jen do interiérů a obalů produktů, ale i do samotných log firem (viz obrázek)


Proč o tom mluvím ? Dám příklad jako obvykle z mého života. Občas mám období, kdy bych něco strašně moc chtěla. Ale protože jsem docela šetřivý člověk, tak pokud se to týká nějaké věci, tak nad tím dlouho bloumám a přemýšlím, jestli tu věc skutečně potřebuji. Většinou ji rozhodně akutně nepořebuji. Takže jak tak nad tím myslím a dumám, tak nakonec dojdu k závěru, že tu věc nepotřebuji a nakonec si ji většinou nekoupím. To mě vede k tomu, jestli existuje něco jako skutečné chtění. Protože z mé představy by to skutečné chtění muselo být nevyvratitelné. Byť by člověk nad tím dumal sebevíc. Dost často se lidem také stává, že si jdou za svým cílem, ale když toho cíle dosáhnou, tak zjistí, že třeba v tom cíli to nevypadá až tak dobře, jak si představovali. A začnou se divit, proč vlastně od začátku "chtěli". Myslím si, že třeba na začátku máme o tom, co chceme celkem jasné představy a víme, proč do toho jdeme. Ale s tím, jak se doba, po kterou "chceme", prodlužuje, tak se začnou do toho plést naše představy o budoucnosti. A ty naše představy většinou přidávají na pozitivitě toho našeho potencionálního cíle. Proto na konci můžeme být trochu vykolejení z toho, že naše představy neodpovídají realitě.

Skutečné chtění bych viděla v tom, když je člověk zamilovaný. Na očích má růžové brýle a jeho představivost jede na 200 % pozitivního režimu. V téhle fázi je to chtění asi nevyvratitelné, protože si člověk nemusí všimnout negativních vlastností svého protějšku. A pokud je vidí, tak je buď omlouvá a nebo ignoruje a věří, že časem se ten člověk určitě změní. Závidím lidem, kterým tento blud vydrží celý život a nebo si našli ten pravý protějšek. :o)

Naše představivost nás žene dopředu. Naše představy jsou to, co skutečně chceme. Kdyby člověk věděl, jak bude vypadat realita bez příkras, tak by se nikam nehnul. Auto také potřebuje motor a motor potřebuje benzín. A proto si myslím, že naše představy jsou esenciální součástí našeho života. A i když se pak nevyplní a nebo nás dovezou úplně někam jinam, tak by se na ně nemělo zanevřít a znovu se k tomu fantazírování vrátit, protože to s sebou přínáší i naději. Kyslík a voda. Představy a naděje.

To jsem se zase dostala úplně někam jinam než jsem měla na začátku na mysli. Ach jo. Kdybych někdy dokončila svojí myšlenku bez zabíhání. :o)


Foals - Holy Fire (2013)

24. března 2013 v 14:38 Hudbička

Veselé, optimistické, zlepšující náladu a hravé. Těmito slovy by se dala popsat nová deska od bristké skupiny Foals.

Co jsou zač ? Foals jsou partička z Oxfordu a jejich hudba by se dala přiřadit pod škatulku indie a math rocku. Jejich účinkování se datuje od roku 2005. Jejich první album se jménem Antidotes vyšlo v roce 2008, které získalo třetí místo v britském žebříčku UK Album Charts. Další album s názvem Total Life Forever nedalo na sebe dlouho čekat a vyšlo v roce 2010.

Holy Fire se skládá ze 14 písniček, které jsou nabité velkou energií a dokáží v člověku nabudit velice příjemný pocit. Trochu mi svou tvorbou připominají The Band of Horses. Nevím, jestli to bude pozitivním nabitím jejich tvorby a nebo hlasem zpěváka. :o) Mezi nejvíc vyčnívající skladby z desky bych zařadila skladbu "Inhaler", která ční už jen kvůli svému trochu drsnějšímu aranžmá. "My Number" je hned v závěsu plná veselé energie. "Everytime" a "Stepson" zase polahodí duši a sluchu. To jsem vyjmenovala jen několik skladeb, ale za poslech stojí určitě celá deska. Tak doufám, že se vám bude líbit, pokud jste ji ještě neslyšeli a máte aspoň trochu rádi indie rock. ;o)





Přes přísný zákaz dotýká se sněhu

22. března 2013 v 22:21 Divadlo
Dnes udělám takovou menší vyjímku a nebudu psát o hře, na které jsem byla osobně, ale o hře, na kterou se můžete všichni podívat doma a vřele vám ji doporučuji. Je k nalezení na uložto.

Hru napsal Antonín Procházka pro své herecké kolegy z Plzeňského divadla. Hra získala název podle doslovné poznámky, kterou získala jedna z jeho spolužaček na základní škole. Přes přísný zákaz dotýká se sněhu je úžasná komedie, která potěší kohokoliv. I když se děj odehrává převážně v období Vánoc, tak dokáže potěšit i na jaře (kort když to dnešní počasí vypadá, tak jak vypadá :o) ).

Hra vypráví o účetním Edovi (Antonín Procházka), který se pro svou puntičkářskou účetnickou povahu dostane do vězení, kde stráví několik let. Jeho manželka mezitím prožívá románek s brilantním trianglistou (dá se to tak říci ?) místní filharmonie, který se následně zkomplikuje příchodem Edy z vězení. Eda se vyrovnává těžko s návratem do normálního života a proto přichází na scénu dobrosrdečná sociální pracovnice, která má takové neortodoxní postupy. :o) Ve hře je pak ještě paní domácí, která mnoho let žije sama a najednou jí do "tenat" padne právě trianglista. Vše se postupně zašmodrchá a o to je to větší sranda. ;o)

Určitě se na hru podívejte, pokud si chcete zlepšit náladu, protože to určitě zabere. V tomto televizním záznamu jsou dokonalá herecká obsazení a sranda je zaručena.


Rady Starších

20. března 2013 v 15:00 Ze života mého
Nedávno jsem byla navštívit tátu. Bavili jsme se o různých věcech např. o stavu našeho zdravotnictví a tak dál, ale o tom bych se dnes nechtěla bavit. Zajímalo by mě, jestli si berete rady vašich rodičů a nebo obecně starších lidí k srdci?

Taťka vyprávěl o tom, že když byl mladý, tak se mu děda pokoušel dávat určité rady , které si nasbíral svými zkušenostmi. Tenkrát to pro tátu byly prostě neuchopitelné rady. Na kloub jim přišel až s léty, když si taky zažil své. I když děda nebyl doktor, ale spíš zemědělec, tak táta musel uznat, že prostě některé ty rady měly hodně do sebe a děda měl tenkrát pravdu. Léta dělají zkušenosti. Táta se mi taky pokoušel dávat určité rady. Ale i když jsem dobře poslouchala, tak si sama nejsem jistá, jestli se jimi budu dokázat řídit. Byť mi přišly logické a lehce aplikovatelné. Ale to se uvidí až ve chvíli, kdy je budu potřebovat.

Obecně ráda poslouchám vyprávění někoho staršího, protože se toho člověk takhle více doví než kdyby si to někde přečetl. Dostane tak člověk lepší perspektivu o tom, jak to tenkrát v tom světě vypadalo. Proto mě mrzí, že děda z tátovi strany už nežije a zemřel, když jsem byla ještě malý špunt, protože zažil protektorát a mě by moc zajímalo, jak to tenkrát vypadalo z jeho pohledu. Starší lidé mají více zkušeností, proto by si člověk měl od nich brát rady, protože to prostě znají z praktického hlediska. Většinou si už věci zažili. Týkaly se jich a můžou se na ně dívat z časového odstupu. Tady narážím na příklad, který nám často vyprávějí ve škole, že sestra toho většinou ví "překvapivě" více než novopečený doktor. Ano, ví toho více z toho praktického hlediska. A nemyslím si, že by prostě na ně člověk měl koukat z pozice "já jsem ten velký vystudovaný doktor a ty jsi sestra" a brát jejich rady na lehkou váhu. Škoda, že už dnes nefunguje takové to vzdělávání doktorů, kdy si mladého doktora vzal pod křídla nějaký starší lékař a naučil ho všem těm fíglům, které potřebuje třeba do služby a tak. Dnes prý na to nikdo nemá moc čas a ani náladu. Ale pevně doufám, že vyjímky stále někde existují.

Rozhovory by se neměly brát na lehkou váhu. Jen je škoda, že v dnešní době lidé už moc nekomunikují mezi sebou. A nebo k tomu používají internet. Přece jen osobní kontakt dělá velké věci a myslím si, že člověk si pak i lépe vše zapamatuje než když konverzace probíhá pouze virtuálně přes písmenka.


První jarní záchvěvy

14. března 2013 v 14:29 Ze života mého
Víkend jsem jako pokaždé strávila doma u mamky. Protože bylo celý minulý týden hezky, tak u nás rozvetlo žluté kvítí, ale neptejte se mě, jak se to jmenuje. :o) Botanika nikdy nebyla mou oblíbenou částí učiva biologie. Já jsem si vždycky užívala člověka a všechno ostatní jsem se učila z nutnosti školních povinností. :o)



"Revoluce" ve zdravotnictví

11. března 2013 v 21:27 Postřehy
Mám tu pro Vás jedno video, které si myslím, že nepotřebuje moc komentář, pokud ho celé zhlédnete. Jedná se o dokument o americkém zdravotnictví. Do teď jsem si myslela, že v USA mají problémy s lékařskou péčí pouze lidé, kteří si neplatí zdravotní pojištění. Ale opak zdá se býti pravdou. V tomto dvouhodinovém snímku je zobrazeno několik lidských příběhů. Tito lidé si řádně platili svoje pojištění a domnívali se, že budou řádně ošetřeni, ale lékařská pomoc jim byla zamítnuta, protože buď byla moc nákladná a nebo revizní lékař neviděl důvod, proč léčbu aplikovat, protože se mu nezdála potřebná. Uvedu jeden příklad. Mladá slečna si platí pojištění. Dostane nějakou nemoc. Oni jí odoperují. Ale pak revizní lékař zjistí, že žena prodělala ještě před uzavřením smlouvy o pojištění kvasinkovou infekci. Na toto konto je ženě pojištění odebráno, protože zatajila, že prodělala kvasinkovou infekci, která by mohla být symptomem nějaké vážné nemoci, kvůli které by jí bylo toto pojištění zamítnuto. Je tohle vůbec možné ? Chceme tenhle přístup zde ?

Další příklad. Dítě onemocní. Maminka je pojištěná u jisté pojišťovny, která vlastní určitý řetězec nemocnic, lékařů, lékáren atd. Maminka zavolá pohotovost. Sanitka jí odveze i s dítětem do nemocnice, která není v koncernu její pojišťovny. Tam jí odmítnou tedy ošetřit, protože by to ošetření její pojišťovna neproplatila. Zdá se Vám toto jako vzdálená skutečnost ? Vězte, že už ani v ČR nejsme moc daleko od takovéhle skutečnosti.

Tento model zdravotnictví chtěl prosadit u nás pan bývalý misnistr zdravotnictví Julínek. Když nastoupila tato vláda, tak pan Julínek působil jako poradce reformy zdravotnictví. Nynější ministr Heger se takovéhle docela drastické proměny trochu zalekl, ale zase nepopřel, že s takovouto reformou nesouhlasí a navrhl poněkud měkčí kroky. Ale vlastně v základě se jedná o to samé. Převézt všechnu odpovědnost na pojišťovny, které se pak zprivatizují a tím pádem se celé naše zdravotnictví ocitne pod tím stejným tlakem jako je to v USA. Naše životy a nemoci nebudou řídit lékaři podle jejich vlastního vědomí a svědomí, ale úředníci pojišťoven. Není od věci, že v USA revizní lékař, který zamítne co nejvíce zákroků dostává pak tučné bonusy.

Bývala jsem pojištěncem pojišťovny Metal-Alianz, která se nedávno sjednotila s Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnou, která vznikla na základě pojišťovny Agel, jejímž zakladatelem byl pan Chrenek v roce 2008 (50 tis. pojištěnců) . V roce 2009 pojišťovna Agel fúzuje s Hutnickou zaměstnaneckou pojišťovnou (HZP) a pojišťovna Agel zaniká (430 tis pojištěnců). O tři měsíce později se spojuje HZP s Českou národní zdravotní pojišťovnou a vzniká Česká průmyslová zdravotní pojišťovna se 730 tisíci pojištěnci. Po fúzi s Metal-Alianz má ČPZP přes 1,2 milionů pojištěnců. (Metal-Alianz dle mého názoru neměla žádný důvod fúzovat). Stává se z ní druhá největší pojišťovna v ČR hned po VZP. Podotkněmě, že tuto fúzi podepsal pan ministr zdravotnictví Heger, i když se netajil, že se mu fúze nelíbi, ale přesto musel podepsat. Nebudu tu mluvit o tom, že Agel vlastní několik zdravotních zařízení na severní Moravě a jinde po ČR, takže už se tu buduje síť tzv. řízené péče.

Tyto informace jsem si nevycucala z prstu, ale z ze zprávy Národního fondu proti korupci o zdravotnictví. Zpráva má něco přes 146 stránek a musím říct, že mi pořádně trnulo v žilách, když jsem si to četla. Jsou zde zdrcující příklady o tom, jak se rozkrádá naše zdravotnictví. Jak finance ze státu tečou do soukromých rukou přes zprostředkovatelské firmy. O privatizaci nemocnic. Mimochodem Hořovická nemocnice byla prodáná pouze za 50 miliónů, ale nedávno před prodejem do ní stát nainvestoval skoro 300 milionů korun. Za kolik myslíte, že byla prodána Brandýská nemocnice ? Neuvěříte. Se všemi pozemky, domem na náměstí, poliklinikou v Čelákovicích a já nevím ještě čím byla prodána pouze za 7,5 miliony korun. No to bych si skoro mohla pořídit i já. I když mě by asi nikdo takovouhle slevu nedal. Zpráva pojednává i o tom, jak se liší hrazení od pojišťoven v jednotlivých nemocnicích. Není s podivem, že v Hořovicích se účtuje za operaci slepého střeva skoro třikrát tolik než v krajské nemocnici. Pokud budete chtít se přesvědčit na vlastní oči, ráda tu zprávu v pdf. formátu přepošlu na mail.

Myslím si, že o této tématice se moc nemluví. Tudíž se o ní ví málo. Doufám, že můj článek byl aspoň trochu pochopitelný. Napsala jsem ho v rychlosti, protože už jsem nedokázala prostě to držet v sobě, tak jsem se snažila ze sebe dostat, co nejrychleji všechny myšlenky. Tak doufám, že to aspoň k něčemu bylo. :o)

Long Arm

9. března 2013 v 15:48 Hudbička

Long Arm se začal o hudbu zajímat už jako dítě. Naučil se hrát na piano a velice mu očarovalo jedno z DJ představení, které viděl na jednom hudebním kanále. V návaznosti na tuto "múzu" začal ještě se svým kamarádem tvořit hudbu ze starých sovětských desek a nahrávek, z kterých si udělal sbírku. Na univerzitě začal tvořit vlastní hudbu, hrál v mnoha různých kapelách a zůčastnil je různých projektů. Jeho životní vášeň pro jazz ovlivnila jeho hudební tvorbu. (volně přeloženo z last.fm)

Na Long Arm jsem narazila náhodou při brouzdání internetem. A jak se ukázalo, tak jako obvykle tahle náhoda stála za to. Moc mě zaujaly jazzové prvky v kombinaci s triphopem. Na jeho nové desce se nenachází moc vokálů, ale o to je jeho tvorba specifičtější a zajímavější. Měla jsem možnost poslechnout si dvě desky. Organic (2011) a The Branches (2012). Mezi mé nejoblíbenější skladby patří When Children Sleep z desky The Branches, kde se na této desce nachází i několik remixů této skladby například od mých oblíbených Hidden Orchestra.





Hra : Prší

6. března 2013 v 19:09 Divadlo

Tuhle hru jsem navštívila před necelým měsícem s kamarádkou v Divadle Pallace na Václavském náměstím.

Hru napsal s pomocí Evy Prchalové Adam Kraus, který se ujal i režie. Hra vznikla vlastně ve snaze napsat hru na tělo Karlovi Rodenovi a jeho bratrovi Marianu Rodenovi. A aby tento defakto rodinný podnik byl úplný, tak ženskou hlavní roli si tu zahrála Jana Krausová.

Samotářský spisovatel Emil (Karel Roden) odjel do odlehlého hotýlku, kde se pokouší napsat svůj zatím poslední román. Společnost mu dělá fiktivní postava z jeho románu Cyril (Marián Roden), který je ostřílený svůdník žen a nekompromisní akční hrdina, který toho má už hodně za sebou ( něco jako James Bond :o) ). Jediným dalším hostem je snílek Ema (Jana Krausová), která se vznáší myslí někde vysoko nad zemí a snaží se navázat kontakt s introvertním a málomluvným Emilem. Ač se to ze začátku nezdá, tak se Ema dostane Emilovi pod kůži.

Děj se odehrává z části v realitě a z části ve fikci. Divákovi je sem tam prozrazeno, která část je která. Ale je fakt, že ke konci jsem se už v tom i sama ztratila. Za to ale celé finále bylo velmi překvapující. Hra není moc dlouhá. Řekla bych, že má tak něco k hodině a půl. Má výborný hudební doprovod, který krásně ladí s celou náladou hry a dotváří celý obraz děje. Herecké výkony jsou naprosto dokonalé. Vidět hrát Karla Rodena na živo byl pro mě opravdu zážitek, protože patří k mým oblíbeným českým hercům a zrovna tato role byla diametrálně jiná než v jakých ho většinou vídáme. Role se zhostil naprosto grandiézně a toho pošuka jsem mu žrala z ruky. :o)

Hra se mi moc líbila. Jen mě trochu mrzí cena divadla a divadel obecně. Já jsem naštěstí měla díky kamarádce slevu, takže jsem platila něco kolem 150 korun, ale i tak je to docela dost. Ráda bych navštěvovala divadla častěji, ale prostě mě omezují finance. :o(

Fifty Shades of Grey

3. března 2013 v 10:17 Počteníčko

Ano. Podlehla jsem reklamnímu tlaku. Při příchodu do knihkupectví na mě tyhle knížky přímo zíraly, jak jsou vystavené všem na očích. Pak přišla kamarádka s tím, že tahle knížka je naprosto geniální a že ji zhltla na jeden nádech plus ty další dva díly. No můj názor je trochu jiný, ale o tom trochu později. Musím se pochlubit, protože tahle knížka je první, kterou jsem přečetla celou v angličtině. Na gymplu jsem nebyla nikdy silný angličtinář a spíš jsem z angličtiny měla komplexy kvůli mým "drahým" spolužákům, ale myslím si, že usilovné koukání na filmy a seriály mi udělalo dobrou službu, protože jsem knížku přečetla bez žádných velkých potíží. Tak aspoň na sebe můžu být pyšná. Knihu v angličtině jsem si koupila, protože byla asi o polovinu levnější než český překlad. Což mi přijde jako totální hanebnost ! Když za český překlad bych měla zaplatit cca 500 korun. Zase nekradu ne ? :o)

Kniha vypráví příběh mladé 21-leté Anastasii Steelové. Ana končí svoje studium na vysoké škole. Její kamarádka a spolubydlící má udělat rozhovor se záhadným úspěšným podnikatelem, který přispívá na chod školy. Ale protože onemocní, tak jí v tomto úkolu musí zastoupit Ana. A tak se Anastasie potkává s krásným, charismatickým a tajemným Christianem Greyem, který jí naprosto učaruje a začne ji moc přitahovat. Avšak to nebude mít s ním lehké...

Ze začátku to vypadá na docela dobrý příběh. Když nevinná a nezkušená Anastasia se seznamuje se svým idolem, který jí sice nadbíhá, ale je tajemný jak hrad v Karpatech. Věděla jsem, že tato kniha je hodně o sexu a o jistých praktikách, ale nevěděla jsem, že těchto pasáží tu bude více než nějakého děje. Rozhodně nejsem prudérní, ale trochu víc příběhu bych uvítala. :o) Ana mi přijde jako velice hloupé a nesebejisté děvče, které vůbec nemá ponětí o tom, co je pro ni dobré. Navíc s postupem času části, v kterých přemýšlí, začínají být velice otravné. Její myšlenkové pochody bych fakt chtěla mít. Jasně, když člověk miluje, tak dokáže různé věci třeba přetrpět, ale zase by to mělo mít prostě svoje meze a rozhodně se nenutit do věcí, které jsou proti srsti. O tom prostě láska není. Christian je hodně divný a někdy až děsivý. Občas si trochu odporuje ve svém konání. Mám takový dojem, že tady autorka přikurtovává čtenářky k další četbě očekáváním, jestli ta nevinná panna Anastasia, kterou před tím nikdo nepolíbil a ani nechodila s žádným chlapcem, nakonec změní toho krásného nadsamce s podivnými sexuálními choutkami. No rozhodně u mě neuspěla. Další pokračování se číst opravdu nechystám, protože bych nevydržela poslouchat ty její duševní pochody dál. A opravdu nevím, jak z toho chtějí udělat celovečerní film. To aby to pak bylo přístupný od 18 a nemyslím si, že by se to hodilo na plátna kin, ale je mi jasný, že peníze a vidina výdělku udělají svoje.

Moje hodnocení : 3/10