Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Květen 2013

Small Black - Limits of desire (2013)

29. května 2013 v 14:43 Hudbička

Dneska pro vás mám takové pohlazení po duši, protože tahle deska určitě stojí za poslechnutí a navíc se plně hodí do takovéhleho pošmourného létopodzimu, co teď máme.

Small Black je kapela z Brooklynu. I když oni sami nemají moc rádi škatulkování, tak jejich tvorba by se dala zařadit pod chillwave a nebo indiepop. Letos jim vyšlo jejich druhé studiové album s názvem Limits of desire. Je to hodně pohodové, nevtíravé. Řekla bych až pohodlně poslouchatelné. Neprvoplánově dokáže zvednout náladu. Hned úvodní píseň alba s názvem Free at dawn navodí atmosféru, která se bude linout celou tričtvrtě hodinou. První 4 skladby se linou v podobném duchu až po skladbu s názvem Breathless, která navodí trochu jiné tempo a je tak příjemným zpestřením. Jak se deska k prostředku pomalu ladí do svižnějších rytmů, tak konec se zase zpomaluje.

Příjemně se u ní relaxuje a nebo učí chirurgie, protože dělá takové pěkné podzvučení, že ani ta traumatologie pak nepůsobí tak děsivě. Což ale ona děsivá je. Samé kosti a anatomie je už daleko. To to bude za ten týden vypadat. :)Tak přeji příjemný poslech ;o)



Občan Kane (Citizen Kane, 1941)

27. května 2013 v 13:21 Filmový koutek

Neposlušné dítě Hollywoodu Orson Welles natáčel toto legendární drama, které se stalo milníkem ve vývoji filmové řeči i vypravěčských postupů, již ve svých pětadvaceti letech. Welles svou režijní prvotinu pojal jako rekonstrukci osudů fiktivního magnáta Kanea, sestavovanou novinářem - využívá k tomu filmové týdeníky, rozmluvy s pamětníky atd. Postupně upřesňovaný obraz titulního hrdiny ztrácí svou původní gloriolu - ukazuje se, že peníze a moc ještě nezaručují štěstí. Občan Kane vzbudil v době svého uvedení skandál, protože tiskový magnát miliardář William Randolph Hearst vztáhl vyprávěný příběh na sebe... Z devíti nominací na Oscara v roce 1941 získal film sice jen jednu (za scénář, na němž spolupracoval sám Welles s Hermanem J. Mankiewiczem), ale od té doby suverénně vítězí v mnoha prestižních anketách nejrespektovanějších světových kritiků.(oficiální text distributora)

Mnohými glorifikovaný a oceňovaný film, který musí zaručeně každý filmový fanoušek vidět. A pokud ne, tak se dopouští velkého přestupku a sám se velmi ochuzuje o tak zásadní zážitek. Za sebe musím říct, že film se mi líbil. Filmu nelze upřít, že je netradičně zpracován jako pátrání reportéra po posledním slově magnáta Kanea "Rosebud". Avšak nemůžu tvrdit, že ze začátku jsem se právě díky tomuhle pojetí neztrácela v ději, protože je člověk tak vrhnut do děje a nemá žádné informace, kde by se mohl zachytit. Proto chvíli trvá než si uvědomí, že zde bude Orson Welles v různých převlecích z různých období jeho postavy Kanea. Když už jsem ale pronikla do děje, tak mě příběh velice vtáhl do situace a hodně mě zaujal. Peníze holt nejsou všechno. Tedy spíš hodně peněz neznamená, že bude člověk šťastný jako blecha, abych to upřesnila. V dnešní době přece jen nějaké ty peníze jsou potřeba, aby člověk měl nějakou důstojnou životní úroveň. Bez nich to prostě nejde.

Ale jen tak pro zajímavost by mě opravdu zajímalo, kde je v tomto filmu ten milník pro filmovou řeč. I když se mi film líbil, tak zde nevidím tu jeho revolučnost a legendárnost.

Moje hodnocení 8/10



Poslední den ve škole

25. května 2013 v 17:04 Ze života mého
Včera jsem byla po 19 letech naposledy ve škole. Nepočítám už den poslední státnice, protože to bude už jen šílená nervozita a člověk to nebude skoro ani vnímat. Po pediatrii jsme si nebyli schopni ani objednat večeři a pivo, jak jsme byli všichni mimo. :o) A nemyslím si, že chirurgie bude jiná. Navíc s panem profesorem Z. to bude mít ty správné grády.

Nostalgie na mě úplně nedolehla, ale začíná se postupně probouzet. Když si člověk uvědomí, že jedna velká etapa jeho života je za ním. Teď už ho čeká jen práce, práce a práce. Nebude chodit pospávat do školy na přednášky, pak bloumat po odděleních a hledat nějakého doktora, který by se mu věnoval. Naběhnout s Marťou na nějakého pacoše, vyzpovídat ho a pak ho rychle vyšetřit, vysomrovat podpis a hurá na oběd do mensy a všechno nemožné i možné u toho oběda probrat. Nadávat na doktory, kteří se nám dostatečně nevěnovali a nebo ještě k tomu z nás dělali blbce a nebo zase někoho vychválit až do nebes, protože byl dokonale edukativní.

Včera jsem se snažila zapamatovat si tu hrstku studentů, kteří zůstali na přednášce a říkala jsem si, že většinu z nich vidím asi naposledy. Naše cesty se rozutečou a protože většina není ani z mého kruhu, tak je tu ta velká pravděpodobnost, že je člověk viděl opravdu naposledy. Těch 6 let uteklo vážně moc rychle. Skoro tryskovou rychlostí. A já mám pocit, že jsem ten čas dostatečně nevyužila, že jsem ho mohla lépe zužitkovat. Jak mimoškolně, ale tak i studijně. Že jsem se moc nesnažila všechno vidět a slyšet, když jsem měla tu možnost. Člověk byl občas tak moc zpruzený tím školním systémem, že prostě neměl vůbec energii dál nějak se snažit. Navíc si myslím, že 1 LF je nejtěžší lékařská fakulta v Čechách, tak kdo by nebyl otrávený, když mu pořád nějak hází klacky pod nohy. A není tohle jen moje výmluva a utěšování ? Kdo ví.... Nechci to radši moc zjišťovat. :)

Každopádně je to skoro za mnou a snad 7.6. se ze mě stane MUDr. Zuzík. Na minulosti nic nezměním. Škoda, že většina věcí člověku dojde, až když se stane. Nejradši bych si to zopakovala celé znova a spoustu rozhodnutí udělala jinak.


Šeříkově

19. května 2013 v 12:56 Ze života mého
Miluju šeříky. Bílé, tmavě fialové a hlavně ty světle fialové přecházející skoro do modra. A ta jejich vůně. Tu bych mohla čmuchat celé dny a noci ! :) Škoda, že kvetou jen jednou za čas. Ale letos jsem je nepročíhala ! A u nás na zahradě, kde se šeříku docela daří, jsem si ho vyfotila. Z takového malého útlého stonku, který se tam omylem uchytil, vyrostl už docela obstojný keř a provoněl celou naší malou zahrádku.

Jediné, co mě mrzí, že jsem prošvihla kvetoucí jabloně. Ty stačily odkvést během týdne...






A tahle sice není šeříková, ale jediná, která se mi povedla nafotit v Praze, když kvetly stromy. :)


Některé jsou upravované a u některých je dán jen rámeček a změněná velikost :)

Bondax

18. května 2013 v 9:46 Hudbička

Skoro před rokem jsem tu psala o mých oblíbencích z UK Disclosure, kteří chystají vydat nové album se jménem "Settle", a proto jsem ve velkém očekávání, kam se jejich hudba opět posunula. Jejich posledně vydané singly nasvědčují, že stále jdou dál a nezůstávají u starých, ale kvalitních tónů, které jsme mohli slyšet u skladeb jako Flow nebo Tenderly a ještě starších.

Bondax jsou opět mladí, opět teenageři a opět z Velké Británie. Pocházejí z Lancasteru a i když jim nevyšlo moc singlů, tak přece jen ohromují svou specifičností, co se hudby týče. George Townsend a Adam Kaye tvoří a produkují hudbu, která by se dala zaškatulkovat mezi dreamy house, ambient a samozřejmě můj oblíbený žánr Future garage. Nedávno jim vyšlo nové EP Gold, ke kterému je docela povedený videoklip. Mezi moje nejoblíbenější skladby patří You're So a právě Gold, ale každá skladba mi tak přirostla k mému ušnímu labyrintu :) Včera chlapci hráli svůj set v Mixmag Dj Lab (video v odkazu) a musím říct, že se jim povedla namixovat skvělá směska nových skladeb z těmi ze staré školy a hodinu lahodili mému uchu. :)

Nemyslím si, že Bondax se budou líbit všem. Ale když je zkusíte, tak třeba se Vám taky zalíbí. Já jsem se hudebně zamilovala na první poslech a už je to docela dávno. ;)







George Orwell - 1984

15. května 2013 v 21:36 Počteníčko

Poslední dobou jsem si oblíbila tyto náměty knih. Zpěv drozda, 451 ° fahrenheita a 1984 mají mnoho společného. Jejich příběhy vypráví o budoucnosti někdy více a někdy méně vzdálené. Vypráví o tom, kam naše populace může dojít a kam vlastně pomalu, ale jistě spěje.

1984 je skvěle napsaná a hodně čtivá kniha. George Orwell ji napsal v roce 1949. A i když by se dalo říci, že je hodně protikomunistická, tak kdyby si člověk odmyslel tento aspekt a domyslel si místo toho dnešní situaci, tak jde použít právě i jako kritika na naší dnešní společnost. Je vidět, že lidstvo se moc nemění. A podle mě za každým selháním, kteréhokoliv nápadu na vylepšení našeho uskupení, stojí právě lidi, kteří to stejně vždy hodí do těch samých kolejí, co to bylo. Líbilo se mi pár myšlenek, které si hlavní hrdina čte v knize.

Například "Podstatným aktem války je ničení. Nemusí to být ničení lidských životů, ale produktů lidské práce. Válka je způsob, jak rozbít na kousky anebo vystřelit do stratosféry či potopit do hlubin moře hmotné statky, které by se jinak daly použít k dosažení nadměrného pohodlí mas a v důsledku toho nakonec i k jejich nadměrné inteligenci." Proč mi toto tak moc asociuje dnešní USA a jejich výbojnou politiku ? Nehledě na to, že jejich přítomnost lze najít skoro u každé válečné akce na zeměkouli. A co se té inteligence týče. Čím je člověk vzdělanější, tím hůř se s ním manipuluje.


"Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnil v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila. Dokonce i po obrovských převratech a zdánlivě neodvolatelných změnách se vždy znovu prosadil týž model, jako se gyroskop vždy vrátí do rovnováhy, poté co se vychýlil daleko na jednu nebo druhou stranu." "Cílem Těch nahoře je zůstat, kde jsou. Cílem Těch uprostřed je vyměnit si místo s Těmi nahoře. Cílem Těch dole, pokud mají nějaký cíl - je totiž trvalou charakteristikou Těch dole, že jsou příliš zkroušeni dřinou, než aby si častěji uvědomovali cokoli mimo svůj každodenní život - je zrušit všechny rozdíly a vytvořit společnost, v níž si budou všichni lidé rovni. A tak se v průběhu dějin znova a znova odehrává boj, který je ve svých hlavních obrysech stále stejný"

Proto si myslím, že by se mělo více přemýšlet. Více si číst a trošku se zamýšlet nad tím, co skutečně se po nás chce, abychom si mysleli, co se po nás vyžaduje a jak je to skutečně. Moc pěkně o tomhle píše pan doktor Koukolík ve své knize Vzpoura deprivantů, která mi teď bohužel leží ladem v knihovně, protože se musím věnovat chirurgii. Ale pěstování kritického myšlení je základ toho, aby si s námi ti nahoře nemohli jen tak dělat, co chtějí. Aby se člověk zamyslel třeba i nad tím, jak sestřiháním jednoho videa lze z jednoho člověka udělat buď geniálního a sympatického člověka a nebo hlupáka, který vypadá oku velice nelahodíce. To nemluvím o práci s fotoshopem. Média v dnešní době nejsou rozhodně nestranná, jak jsme se mohli přesvědčit v nedávné prezidentské volbě a proto by člověk jejich informace neměl brát jako bernou minci, která vždy platí.

Když na konci odbočím trochu od tématu. Moc nesleduji dnešní dění a nevím, o co skutečně šlo, ale moc se mi nelíbí ta nynější situace, co se týče našeho prezidenta. Kam se poděla nějaká vážnost a autorita, kterou projevovali lidé snad naposledy V. Havlovi ? Za dob T. G. Masaryka by si nikdo nedovolil podle mě dělat si šprťouchlata z prezidenta. A všechny tyhle fórky, nadávky a další fiškuntálije tento problém jen prohlubují. Když bych to měla vztáhnout na sebe, tak V. Havel nikdy nebyl můj oblíbenec, ale rozhodně jsem o něm nikdy nešířila veřejně nějaké vtípky. Svým způsobem byl pro mě jako prezident autorita, i když jsem k němu měla své výhrady. Proto s těmi různými fotomontážemi nesouhlasím. Prezident je jednou v čele státu a proto by se mu měla prokazovat určitá úcta, ať je jakýkoliv.

Wax Tailor

4. května 2013 v 12:35 Hudbička

Wax Tailor vlastním jménem Jean-Christophe Le Saoût (takový jazykolam :)) pochází z Paříže. Tento triphopový producent vydal své první album v roce 2005 s názvem Tales of The Forgotten Melodies, kde se mísí prvky hip hopu, downtempa a trip hopu. Z tohoto alba mám moc ráda předělávku velice známé skladby od Niny Simone How I Feel, kterou zaručeně všichni znáte. Moc se mu to povedlo a řekla bych, že té skladbě dal úplně jiný rozměr.

Jeho druhé album Hope & Sorrow bylo oceněno v roce 2008 jako nejlepší elektronické album francouzskou akademií hudby.

Ještě jsem měla možnost slyšet jeho dvě další alba In The Mood of Life z roku 2009 a nejnovější Dusty Rainbow from The Dark, které vyšlo loni. Něktré skladby jsou takové veselé jiné mají v sobě určité napětí, ale rozhodně ani jedno album mě nenudilo a ráda jsem se k němu vrátila.



Only Once - velice nápaditý klip ke skladbě z alba Dusty Rainbow From The Dark


Dragon Chacers (In The Mood Of Life)



Obavy

3. května 2013 v 15:26 Ze života mého
Omlouvám se za svojí dočasnou neaktivitu. Bylo toho na mě moc. Kvůli práci jsem si podávala přihlášku na postgraduální studium, takže jsem musela začít číst články o témetu, o kterém jsem před tím neměla ani tuchy, a pak psát anotaci k přihlášce. Je to těžké, když najednou po vás chtějí napsat něco a vy ani nevíte, jak se to tvoří, protože prostě jste za život stvořili jen pár seminárek. Pak když Vám tu anotaci vrátí úplně překopanou, tak si člověk říká, jestli vůbec má šanci to zvládnout.A to nemluvím o tom, že jsem ji podávala na úplně nejnejposlednější chvíli a ani vlastně nevím, jestli jsem ji podala správně.

Poslední dobou se už ani nebojím poslední státnice, která mě čeká na začátku června. Ale bojím se nástupu do práce. Teď jsem zrovna ve stavu, kdy bych nejradši studovala ještě dalších pět let. V noci se budím se špatnými sny, kdy se mi zdá o začátcích v práci, kdy se mi nedaří a jsem naprosto neschopná a všichni nade mnou jen kroutí hlavou, proč jsem se pro tohle rozhodla, když mi to vůbec nejde. A takovým vrcholem toho je, že mě z té práce vyhodí. Mám občas své sebevědomé chvilky, kdy si říkám, že to všechno zvládnu. Přece jen jsem skoro na konci nejtěžší lékařské fakulty, co u nás máme, tak by pro mě začátek na patole nemusel být takový problém. Ale tyhle chvilky se stávají čím dál tím víc raritnější a spíš přibívají ty obavy. A už jsem zase u svého "co by, kdyby". Jak už jsem jednou psala jsem hodně konzervativní člověk a nemám ráda změny. A tahle změna, co má přijít, je asi největší v mém prozatimním životě. Brrr.. Proč nic nemůže zůstat, tak jak je :)

Tak jsem si postěžovala a příště už zase něco normálního. Slibuju. Teď po odevzdání snad bude více času. :)