Článek o korupci v českém zdravotnictví Zde k přečtení

Červen 2013

Tata bojs - 25 let - Žluté lázně

27. června 2013 v 22:59 Koncerty

Včera se konal ve Žlutých lázních narozeninový koncert skupiny z pražské Hanspaulky Tata bojs. Mámakluci zítra slaví 25 let od jejich vzniku, což je docela úctyhodný věk na skupinu (i mě, neb jsme stejně staří :-D)

Jako předkapelu si Tatabojs vybrali skupinu s názvem Recyklisti, kteří hráli dokonce i některé jejich písně v jejich vlastním provedení, ale musím říct, že to spíš byl podkres než předkapela. Pak nastoupil Dj Robot, z kterého jsem byla trochu rozpačitá, neb míchal hudební vajíčka s jahodama a na to nalil ocet. Prostě páté před deváté a tak trochu to k sobě prostě nesedělo. Jednou to bylo reggae a na to navázal hiphop a na to nějaký jazz a skoro techno. Já jsem měla vždy dojem, že dj set má být nějak ucelený a ne rozházený od Afriky po Asii.

Samotné koncertní vystoupení Tata bojs bylo naprosto perfektní. Fantastický visuální podkres, kterému asistovala jedna hejbající se obrazovka. Dobré nazvučení a skvělý výběr písniček, který se konal převážně z jejich posledního alba Ležatá osmička. Naštěstí se mi povedlo dostat se relativně hodně dopředu, takže jsem i viděla, i když jsem musela odhánět vyšší lidi, kteří se chtěli dostat přede mě (jako kdyby přes mých 163 cm neviděli). Nejpovedenější skladbu bych hodnotila jako recyklované Pěšáky, kterou skupina odehrála na vlastnoručně vytvořené hudební nástroje. Na podiu s nimi vystoupila i Klára Nemravová, která před lety byla součástí kapely. A u skladby Světová se na podiu objevil Vladimír 518. Tatabojs zde převzali od nakladatelství Supraphon zlatou desku za Ležatou osmičku.

Včera to byl opravdu skvělý zážitek. Jsem moc ráda, že jsem na ně nakonec vyrazila, i když jsem se celou dobu bála o počasí, protože to byl koncert pod širým nebem. A jaký bude další koncert ? Ráda bych vyrazila v září na Bonobo.


Jaroslav Kučera - Jak jsem potkal lidi

24. června 2013 v 13:18 Zajímavosti

Minulý týden jsem navštívila vskutku nádhernou výstavu fotek na Pražském hradě. Výstava českého fotografa Jaroslava Kučery se nachází v Tereziánském křídle Pražského hradu a můžete ji navštívit do 18. srpna.

Jaroslav Kučera se narodil roku 1946 v Ředhošti. Vystudoval stavební fakultu ČVUT, aby se po absolvování stal profesinálním fotografem na volné noze. Jeho dílo je specifické pro své pojetí a tím je sociální fotografie. Každá jeho fotka má za sebou nějaký příběh, protože s většinou postav něco zažil a nebo se s nimi minimálně bavil. Výstava je rozdělena do několika celků. Na začátku je oddíl se jménem Sudety, kdy se Kučera vydal fotit do Sudet před a po převratu. Na těch fotkách jsou vidět zpustošené příbytky s jejich obyvateli, prostitutky a bordely. Lidi, kteří zde žili celý svůj život. Ženy, co se živili prodáváním svého těla, ale teď už jsou na tuto profesi moc staré. Obrysy starého Mostu, který pak zanikl. Kde pro starousedlíky byl postaven nový Most a pro romské obyvatele sídliště Chánov. Dále jsou zde fotky z Pražských hospod, kde se v devadesátých letech rozmohla obsluha nahoře bez. Prostituti v okolí Hlaváku a Masarykova nádraží. Fotky z Moldávie a Arménie, Rumunska. Život na Strahovských kolejích, Komunistické slavnosti. Pár fotek je i ze Sametové revoluce, ale nejvíce se mi líbily fotky z cyklu s názvem Setkání, okamžiky, samoty, které pocházejí ze 70. let. Pro mě měly takovou krásnou atmosféru. Jsou na nich zobrazeny různé typy lidí a momentů. Některé fotil jen tak od boku a je vidět, že jsou to opravdu momentky, že to není nic strojeného a předpřipraveného. Jak asi takový fotograf musí být pohotový, aby dokázal zachytit ten správný moment ?

Rozhodně doporučuju tuhle výstavu. Není to výstava, kde byste strávili deset minut a ty fotky jen zběžně projeli. Každá má k sobě napsaný krátký příběh a tak vás ta fotka ještě více přitáhne. Od některých se opravdu jen těžko odtrhává. A vstupné není také nijak drahé. Studenti 50,- a dospělí 100,-.



Fotky pocházejí z jeho galerie. Další fotky si můžete prohlídnout zde, ale ta výstava má daleko větší kouzlo.

Portishead v Praze 19.6.2013

20. června 2013 v 10:41 Koncerty
Neočekáváné a blahé přání se mi stalo včera skutečností. Byla jsem na koncertě mé srdeční záležitosti triphopových Portishead. Lístek jsem měla koupený měsíce dopředu a jediná clona, kterou jsem ve výhledu měla, byly všechny ty státnice přede mnou. Ale nakonec to vše dobře dopadlo a já se včera v tom hice vydala směr hala hokejové Sparty.

Pro začátek bych měla asi říct, že pořadatelé nějak museli čachrovat s lístkama, protože jsme nedostali ty místa k pozici podia , jak bylo popisované na internetu, ale protože hala vyprodaná nebyla, tak jsme se mohli posunout na místa, kde bylo daleko lépe vidět a i zvuk se tam šířil daleko lépe. Nutno podotknout, že ty naše původní místa nebyly zrovna z těch nejlevnějších míst.

Jako překapelu zvolili Portishead postpunkovou ženskou skupinu The Savage. Mám k nim takové rozporuplné pocity. když už člověk chtěl říci "Jo, tohle zní hodně dobře", tak tam holky narvaly takové tvrdé tóny, že jsme myslela, že radši uteču. Zpěvačce moc nebylo rozumět, což se asi ani moc neočekává u takového typu hudby. Rozhodně by mě více potěšilo, kdyby jim předskakovala třeba nějaká česká skupina (např. Luno).

Portishead začali svoje představení skladbami z jejich zatím nejnovějšího a třetího alba s názvem Third. Ale největší vzrušení v publiku nastalo, když začali hrát skladby z alba Dummy. První z nich byla myslím Mysterons a to se roznesl publikem potlesk. Musím říct, že všechny skladby byly daleko lepší než si je můžeme poslechnout na deskách a některým jejich aranžmá dodávalo takovu sílu, že mi z toho až v té vydýchané a vedrem zaplněné hale, šel mráz po zádech. Takovéhle mrazení jsem měla hlavně při skladbách Over, Roads a Wandering star s jejím až komorním aranžmá. Až na poslední skladbu We carry on, kde se ze začátku trochu rozcházely a nebo nešla aparatura (doufám, že to nebylo schválně), bylo vše do detailu úplně parádní. Skvělá doprovodná videoprojekce, kde se mísily buď klipy a nebo živá projekce s takovým zdařilým uměleckým dokreslením, tak i ozvučení bylo parádní.

Koncert Portishead byl pro mě jednoznačně velkým zážitkem a jsem moc ráda, že jsem se na ně mohla jít podívat. Na tenhle koncert rozhodně jen tak nezapomenu !

J.D. Salinger - Kdo chytá v žitě

17. června 2013 v 18:05 Počteníčko

Holden Caufield je sedmnáctiletý kluk, který má trable se školou. Už poněkolikáté neuspěl na střední škole a dostane z prestižní školy padáka, protože nezvládá většinu předmětů. Holden nám popisuje jeho trable jako mladíka, který má v hlavě hodně myšlenek, které nedokáže udržet na uzdě, a jeho pohled na dospělácký svět okolo něj. Popisuje jeho pohled na spolužáky ze školy v Pecey a pak na různé lidi, které potká na cestě do New Yorku. De fakto je se vším nespokojený a na každém si najde něco, co ho rozčiluje a nebo něco, co odsuzuje. Jen jediná jeho sestřička Phoebe z celého příběhu vyjde nejlépe, protože ji má asi hodně rád a tak na ní dá.

Už dlouho jsem nečetla knížku, z které bych měla tak velké rozporuplné pocity jako byla tato. Určitě si myslím, že na celkovém dojmu má lví podíl český překlad, protože občas jsem nechápala, o co se jedná. Třeba " Štípl jsem ji do panímandy". Na panímandu jsem se musela kouknout na internet, co se tím jako chtělo říci. Nebo věta "To by mě umrtvilo" je velice úsměvná.

I když jsem se moc snažila, tak se mi nepovedlo navázat s hlavní postavou ten správný kontakt. Tak mě spíš štvalo, že je na všechno naštvaný a nikoho nemá moc v lásce a na nikom nenechá ani nit suchou, přestože on sám není dokonalost sama. Takoví přece všichni dospívající nejsou. I když zřejmě Holden měl veřejnou pozici třídního šaška, tak ve skutečnosti takový rozhodně nebyl. Dokázal se pro něco rychle nadchnout, ale o to rychleji pro ten svůj nápad hned vychladl. Asi mi hodně vadila ta jeho přelétavost a neudržení myšlenky. Nedotáhnout věci do konce.

Chápu, že v 50. letech se musela tato knížka stát velice populární, protože puberťáci se toho museli zaručeně chytnout. Možná, že kdybych si knížku přečetla v mých náctiletých letech, tak bych taky na to koukala jinak. Tak třeba bych teď určitě koukala jinak na knížku od Kerouaca Na Cestě, která patřila hodně dlouho k mým nejoblíbenějším knížkám na gymplu.

Disclosure - Settle (2013)

12. června 2013 v 9:24 Hudbička

Neexistuje hudební projekt, pro který bych měla větší slabost než jsou právě Disclosure. Nevím, jak to ti chlapci z Británie dělají, ale cokoliv, co oni vytvoří a dají světu k poslechu, mě absolutně dostane a nemůžu to pak dlouho dostat z hlavy.

Minulý týden 3.6.2013 jim vyšlo jejich debutové album. 13 skladeb, z nichž některé pustili do éteru ještě před vydáním alba. 13 skladeb a každá unikátní v úžasných tanečních rytmech. Ani ne po týdnu od vydání desky se stali číslem 1 v UK album chart. Největší úspěch slaví skladba You & Me, kde vokály propůjčila mladičká zpěvačka Eliza Doolittle. Musím říct, že až na skladbu Grab her, která je na můj vkus moc jednotvárná a dlouhá, je to opravdu povedené album. Chtěla bych ještě vypíchnout sladbu January, na které svůj hlas propůjčil Jamie Woon, o kterém jsem už na blogu psala. A do třetice všeho dobrého mě nejvíc přirostla k ušním labyrintům skladba Voices.





Sunset Blvd. (1950)

11. června 2013 v 9:30 Filmový koutek

Norma Desmond je bývalou hvězdou němého filmu. Norma žije v době minulé, kdy byla na výsluní přízně a měla spoustu obdivovatelů. Neuvědomuje si, že ta doba je už dávno pryč. V dnešní době mluvených filmů sní o svém comebacku, když jí do "tenat" spadne neúspěšný scénarista Joseph Gillis, který se utápí v dluzích. Společně najdou řešení, které je výhodné pro oba. On napíše pro Normu scénář, který ji vynese zpět do záře reflektorů a bude jí dělat společnost. Ona obstará jeho dluhy a ještě k tomu mu poskytne skvělý plat. Avšak nic neprobíhá tak lehce, jak se ponejprve zdá.... a vše se začíná poněkud komplikovat...

Úplně fantastický filmový zážitek. Nepředvídatelný vývoj děje a celá ta atmosféra do sebe tak pasuje, že to musíte vidět. Kam se hrabou dnešní filmové počiny.

Moje hodnocení 10/10



Hotovo !

8. června 2013 v 16:09 Ze života mého
Tak jsem včera úspěšně ukončila svoje studium na vysoké škole. Rozhodně mi to teď ještě pořádně ani nedochází a myslím si, že mi to pořádně dojde, až budu muset nastoupit do práce, což by mělo být snad někdy na začátku srpna. Trochu mi přijde, že moje okolí z toho má daleko větší radost než já. Rodiče spokojení, babička dojmutá. Já jsem teď ráda, že jsem se mohla po několika týdnech zase pořádně vyspat a jediná povinnost, která mě v nejbližší době čeká jsou přijímačky na postgraduální studium a pak snad už jen volno, volno, volno a flákání.

Včera jsem zažila takový menší šok, když se ráno zjevil se státnicovými lejstry pan prof. Z. a že nás hodlá zkoušet, i když s tím nikdo nepočítal. Musím Vám říct, že v tu chvíli v nás všech byla malá dušička. Pan profesor je proslulý svojí výbušnou povahou, kterou nám hned předvedl, když se tam začal rozčilovat a běsnit, jaktože tam není kamarád, který se šel zeptat, jestli nestojíme náhodou špatně. Myslím, že to pak i trochu přišpělo k jeho vyhození od státnice. My s Marťou jsme šli naštěstí k sympatickému doc. Š. Ani nemusím moc podotýkat, že jsme měli obří štěstí.

Skutečně jsem už doktorka ? Prostě neuvěřitelný.



A umíš vařit ?

1. června 2013 v 9:09 Ze života mého

"A umíš vařit ? " je věta, kterou jsem za poslední rok a něco slyšela docela dostkrát. Nejvíc mě fascinuje, když se na to potencionální nápadník zeptá už třeba na druhé schůzce. Jako kdyby toto bylo středobodem toho, jak si budeme dále rozumět. Abych vše uvedla na pravou míru. Nejsem odpůrcem vaření a pobývání v kuchyni. Pečení mě vždy bavilo a uvařit taky něco umím. Pár roků jsem strávila čučením na tv Paprika, protože prostě mě téma vaření hodně baví. Nejsem žádný analfabet v této oblasti, co spálí i vodu na čaj, ale ještě jsem prostě nerozvinula svoje umění tak, abych mohla říct, že umím uvařit luxusní svíčkovou, po které zapomenete na všechno. :) Pro sebe si dokážu uvařit, ale pro někoho dalšího už mám s tím spojené určité stresy, protože prostě na to nejsem zvyklá a bojím se o výsledek. Každopádně tohle mě docela štve. Ještě když mě do toho někdo začne nutit tím, že to zmiňuje stále dokola. Nevím, co si tím ty lidi slibujou, protože je jasné, že tím pádem na tu vařečku už tuplem nešáhnu. Nemám ráda, když mě někdo do toho nutí.

Když si žena napíše do inzerátu, že umí vařit. Myslíte, že bude mít víc potencionálních zájemců ?

Láska prochází žaludkem. Asi něco na tom bude, když je to tak prosazovaná otázka. Ale přece dnes už nežijeme v 19. stoletím. Od vaření už tu nemusí být jen žena na 100 % a muž nemusí mít mezitím nohy na stole, otevřené pivo, čučet na fotbal a čekat než mu to někdo naservíruje až pod nos. Jasně. Vařit je důležité umět, aby mi ten chlap neutekl ( jak si ze mě dělá srandu táta), ale zase si nemyslím, že je to tak zásadní věc, aby se to řešilo, když ještě ani nic nezačalo. :o)